První světová válka deformovala mezinárodní hospodářské vztahy, a proto po ní následovalo období charakteristické ochranou a uzavřeností národních ekonomik.
Teprve krize ve 30. letech, odstartovaná "černým pátkem" na newyorské burze v roce 1929, byla podnětem ke koordinaci mezinárodních hospodářských vztahů.
První kroky podniklo 44 zemí, které se sešly v roce 1944 v americkém Bretton Woods, kde rozhodly o založení Mezinárodního měnového fondu (MMF) a Mezinárodní banky pro obnovu a rozvoj (IBRD) nazývané též Světová banka.
Rovněž těsně po válce se zrodila myšlenka vytvořit mezinárodní obchodní organizaci, na svou realizaci však čekala padesát let. Jako provizorium byla v roce 1947 podepsána Všeobecná dohoda o clech a obchodu (GATT) - první mnohostranná právně závazná dohoda v historii mezinárodního obchodu, k jejímž nejdůležitějším zásadám patřil zákaz diskriminace a kvantitativních omezení.
Velkou roli sehrála GATT jednáními o snižování celních sazeb, nejvýznamnější z nich bylo kolo Kennedyho (1964-1967), Tokijské (1973-1979) a Uruguayské (1986- 1994), což vyústilo mimo jiné v lednu 1995 v dohodu o založení Světové obchodní organizace (WTO).
Po obou světových válkách byly k obnově národních ekonomik nutné státní zásahy. Zatímco po první světové válce řízené hospodářství brzy zaniklo, po roce 1945 byl princip státního intervencionismu zachován.
Jeho cílem byla nejprve obnova hospodářství, později podpora hospodářského růstu a zaměstnanosti. Dodnes je velmi významná úloha státu (mimo jiné indikativní plánování, podpora vybraných odvětví) například v Japonsku či dalších asijských zemích.
Kromě státního intervencionismu měla stimulační účinky po roce 1945 mezinárodní dělba práce (související se vznikem mezinárodních obchodních a finančních institucí), integrační procesy (například celní unie či sdružení volného obchodu) a nebývalý vědeckotechnický pokrok.
Militarizace hospodářství a soutěžení Východ-Západ paradoxně během studené války urychlily i vědeckotechnický rozvoj.
Druhá světová válka vedla ke změně postavení obou tehdejších center světového kapitalismu ve prospěch Spojených států. Ty byly také hlavním iniciátorem pomoci Evropě při obnově jejího hospodářství. USA například dodaly do Evropy 70 procent z asi 25 miliónů tun zboží v rámci mezinárodní organizace UNRRA (Správa OSN pro pomoc a obnovu), která sdružovala 48 států.
Dalším projektem byl program hospodářské obnovy Evropy vyhlášený americkým ministrem zahraničí Georgem Marshallem. Sovětský svaz a jeho rodící se satelity pomoc odmítly, čímž urychlily rozdělení Evropy.
Asi 17 miliard USD, které USA západní Evropě v letech 1948-52 v rámci tohoto programu poskytly, bylo investováno především do infrastruktury a pomohlo i samotnému dárci. Spojené státy totiž státními nákupy ve své zemi tlumily nadvýrobu a zmírňovaly tak poválečnou recesi.
Západní Evropa se z války rychle vzpamatovala a v 60. letech již byla Spojeným státům vážným konkurentem. Na scéně se v té době objevil další nebezpečný rival, Japonsko, které vykazovalo tempo ekonomického růstu v historii kapitalismu nevídané (v období 1951-1970 dosáhl průměrný roční přírůstek průmyslové výroby téměř 16 procent).
Osou rozvoje Japonska byla industrializace, podmíněná rozsáhlou investiční aktivitou a nebývalým nákupem licencí a patentů (pouze v počátečním období), které zemi přinesly desetinásobek vynaložených prostředků. Akcelerační účinek měla i válka USA v Koreji a ve Vietnamu, v nichž bylo Japonsko předním dodavatelem zboží a služeb pro americkou armádu.
V 70. letech se ve světovém hospodářství objevily závažné poruchy, tzv. strukturální krize. "Stoletá neúroda" především v jižní Asii a subsaharské Africe a hospodářskopolitická opatření, spočívající v omezování osevních ploch Spojenými státy za poklesu světové zemědělské produkce, vyvolaly v roce 1972 potravinovou krizi.
Ve stejné době způsobil souběh konjunktury ve třech největších hospodářských centrech (Japonsko, USA, západní Evropa) dočasný nedostatek a růst cen surovin.
Politicky motivována byla další z krizí 70. let, a to krize ropná. Arabské země vyvážející ropu sdružené v OPEC využily svého monopolu a ve válce proti Izraeli v roce 1973 použily proti jeho spojencům (západním zemím) jako zbraň zvýšení cen ropy.
Nejúspěšnějšími zeměmi v mezinárodním obchodě v posledních třiceti letech se staly tzv. asijské nově industrializované země, kterým se pro jejich rychlá tempa ekonomického růstu říká asijští tygři (či draci).
Hongkong, Singapur, Jižní Korea a Tchaj-wan zaujaly koncem 80. let postavení čtvrtého největšího exportéra (po USA, Německu a Japonsku), když se jejich vývoz v období 1960-1991 zvýšil zhruba 130krát (v běžných cenách).
Hlavní příčiny jejich nebývalé úspěšnosti odborníci spatřují v proexportní politice, konfuciánském přístupu k životu, státem usměrňované průmyslové strategii, nákupu (běžně i krádežích) technologií a podporou výzkumu.
10. prosince 1999 9:30
