Pomoc nabízejí odborníci
Člověk má šanci si jinak uspořádat život, ujasnit si životní hodnoty. Konkrétně, pokud měl dosud pocit, že ho práce zavaluje, nemá čas na rodinu a koníčky, může nově vzniklou situaci využít i pro sebe a hledat takové zaměstnání, které mu umožní životní styl změnit. "To, že odchází, člověk nesmí vnímat jako negativum. Zkušenost říká, že v okamžiku, kdy dostanou výpověď, pohybují se na horské dráze emocí, která s nimi hází nahoru a dolů a podle toho, jak zrovna vnímají svoji situaci. První cesta je směrem dolů do depresí a velmi záporných pocitů." říká Ludmila Schaferová. V takové situaci mohou pomoci konzultace na úřadu práce, v personálních agenturách či psychologických poradnách. "Role konzultanta se soustřeďuje na jeden hlavní moment - absorbovat šok ze ztráty práce a snažit se emoci vstřebat a nasměrovat - dobře, stalo se, musím to říct známým, rodině, svému okolí. Udělám to tak a tak. Už to, že o tom člověk může s někým hovořit, mu pomáhá. Vysvětlujeme lidem, že výpověď nemají brát jako osobní ublížení, že nejsou za něco trestáni. Vedeme je k tomu, aby to brali jako objektivní skutečnost, jako věc, která se přihodí mnohým z nás, protože nikdo nemá jistotu, že se mu to nestane v nejbližších letech," vysvětluje Jolana Svobodová.
Odhadnout své šance
K úspěšnému hledání zaměstnání patří také schopnost reálně odhadnout své šance, zhodnotit situaci na trhu práce a podle toho hledání zaměřit. Pokud to člověk neudělá, může ztrácet čas zkoušením pro něj nereálných možností. Vedle ztráty času přinášejí takové "slepé cesty" zklamání a pokles sebevědomí. "Hledání práce je nutné pojmout jako pracovní náplň - ráno vstávat jako do zaměstnání a pracovat na tom několik hodin denně. Není to snadné, ale vyplatí se to. Je potřeba číst inzeráty, navštěvovat agentury, které nabízejí, že pomohou najít místo, kontaktovat známé a hledat cestu ke správnému člověku, který místo může nabídnout," radí Ludmila Schaferová. Požadavky trhu práce se neustále mění, ten, kdo chce uspět, se jim musí přizpůsobit. Podle mínění odborníků na sobě mnozí lidé v České republice ještě pracovat neumějí. Například zejména starší lidé, kteří nemají vztah k technice, se jí pořád trochu bojí. Když přijdou jako prosebníci ("pomoz mi, nevím, jak se dostanu do tohoto programu, co a jak mám dělat") a někdo sedne za počítač a udělá to za ně, tak je vystavuje bohužel této situaci znovu a znovu. Zato ve chvíli, kdy jim ukáže, jak to udělat, získávají daleko větší sebevědomí. Bohužel ne každý to chápe.
Chybí odvaha
Mnoha lidem chybí ještě flexibilita a odvaha. Třeba jet se podívat do blízkého města, jestli by se práce nenašla tam. "Zatímco třeba v USA rodina prodá dům i s nábytkem, odjedou o pět set mil jinam a tam si najdou jinou práci a koupí si na tři roky jiný dům. Přitom nejde o žádné boháče a u prvního i druhého domu si museli pomáhat hypotékou. To u nás není zvykem, pasivní přístup se hodně svádí na to, že není rozvinut trh s byty. Částečně to je sice pravda, ale já se domnívám, že tohle ovlivní nejvíce sami lidé. Ve chvíli, kdy jim nabídnete možnost přestěhovat se tímto způsobem z jedné části naší malé zemičky na druhou část tak, že mohou být během půl dne zase zpátky u svých příbuzných a známých, si většinou najdou dalších deset důvodů, proč to nejde," míní Jolana Svobodová. Stejnou zkušenost má i Ludmila Schaferová: "Zajišťujeme řadu projektů na venkově. Když někdo nechce opustit rodný dům, kde bydlí s osmdesátiletou babičkou a má na zahradě psa, to člověk vnímá jako realitu. Ale těžko pochopitelná je někdy i pražská situace, kde lidé byli velmi často zvyklí, že když ráno vykoukli z podnikového bytu, viděli komín továrny, kam jezdili nebo spíš chodili. Teď když je závod nemůže z nějakého důvodu zaměstnat, je pro ně problém třeba si jen obstarat tramvajenku a dojíždět čtyři stanice.
Člověk má šanci si jinak uspořádat život, ujasnit si životní hodnoty. Konkrétně, pokud měl dosud pocit, že ho práce zavaluje, nemá čas na rodinu a koníčky, může nově vzniklou situaci využít i pro sebe a hledat takové zaměstnání, které mu umožní životní styl změnit. "To, že odchází, člověk nesmí vnímat jako negativum. Zkušenost říká, že v okamžiku, kdy dostanou výpověď, pohybují se na horské dráze emocí, která s nimi hází nahoru a dolů a podle toho, jak zrovna vnímají svoji situaci. První cesta je směrem dolů do depresí a velmi záporných pocitů." říká Ludmila Schaferová. V takové situaci mohou pomoci konzultace na úřadu práce, v personálních agenturách či psychologických poradnách. "Role konzultanta se soustřeďuje na jeden hlavní moment - absorbovat šok ze ztráty práce a snažit se emoci vstřebat a nasměrovat - dobře, stalo se, musím to říct známým, rodině, svému okolí. Udělám to tak a tak. Už to, že o tom člověk může s někým hovořit, mu pomáhá. Vysvětlujeme lidem, že výpověď nemají brát jako osobní ublížení, že nejsou za něco trestáni. Vedeme je k tomu, aby to brali jako objektivní skutečnost, jako věc, která se přihodí mnohým z nás, protože nikdo nemá jistotu, že se mu to nestane v nejbližších letech," vysvětluje Jolana Svobodová.
Odhadnout své šance
K úspěšnému hledání zaměstnání patří také schopnost reálně odhadnout své šance, zhodnotit situaci na trhu práce a podle toho hledání zaměřit. Pokud to člověk neudělá, může ztrácet čas zkoušením pro něj nereálných možností. Vedle ztráty času přinášejí takové "slepé cesty" zklamání a pokles sebevědomí. "Hledání práce je nutné pojmout jako pracovní náplň - ráno vstávat jako do zaměstnání a pracovat na tom několik hodin denně. Není to snadné, ale vyplatí se to. Je potřeba číst inzeráty, navštěvovat agentury, které nabízejí, že pomohou najít místo, kontaktovat známé a hledat cestu ke správnému člověku, který místo může nabídnout," radí Ludmila Schaferová. Požadavky trhu práce se neustále mění, ten, kdo chce uspět, se jim musí přizpůsobit. Podle mínění odborníků na sobě mnozí lidé v České republice ještě pracovat neumějí. Například zejména starší lidé, kteří nemají vztah k technice, se jí pořád trochu bojí. Když přijdou jako prosebníci ("pomoz mi, nevím, jak se dostanu do tohoto programu, co a jak mám dělat") a někdo sedne za počítač a udělá to za ně, tak je vystavuje bohužel této situaci znovu a znovu. Zato ve chvíli, kdy jim ukáže, jak to udělat, získávají daleko větší sebevědomí. Bohužel ne každý to chápe.
Chybí odvaha
Mnoha lidem chybí ještě flexibilita a odvaha. Třeba jet se podívat do blízkého města, jestli by se práce nenašla tam. "Zatímco třeba v USA rodina prodá dům i s nábytkem, odjedou o pět set mil jinam a tam si najdou jinou práci a koupí si na tři roky jiný dům. Přitom nejde o žádné boháče a u prvního i druhého domu si museli pomáhat hypotékou. To u nás není zvykem, pasivní přístup se hodně svádí na to, že není rozvinut trh s byty. Částečně to je sice pravda, ale já se domnívám, že tohle ovlivní nejvíce sami lidé. Ve chvíli, kdy jim nabídnete možnost přestěhovat se tímto způsobem z jedné části naší malé zemičky na druhou část tak, že mohou být během půl dne zase zpátky u svých příbuzných a známých, si většinou najdou dalších deset důvodů, proč to nejde," míní Jolana Svobodová. Stejnou zkušenost má i Ludmila Schaferová: "Zajišťujeme řadu projektů na venkově. Když někdo nechce opustit rodný dům, kde bydlí s osmdesátiletou babičkou a má na zahradě psa, to člověk vnímá jako realitu. Ale těžko pochopitelná je někdy i pražská situace, kde lidé byli velmi často zvyklí, že když ráno vykoukli z podnikového bytu, viděli komín továrny, kam jezdili nebo spíš chodili. Teď když je závod nemůže z nějakého důvodu zaměstnat, je pro ně problém třeba si jen obstarat tramvajenku a dojíždět čtyři stanice.
