Celou kauzu zahájila jedna z mnoha směrnic Evropské unie nařizující členským státům výraznou podporu obnovitelných zdrojů při výrobě energií. Příležitosti se u nás chopila převážně Strana zelených, která – byť nebyla ještě ve vládě - měla za spojence lidoveckého ministra Libora Ambrozka hájícího prakticky všechny jejich názory. Podpora dalších spřízněných organizací jako Duha či Greenpeace, které se nyní obhajují, že za nic nemohou, byla očekávaná. Směrnici EU jsme zcela zbytečně zapracovali do formy zákona, z něhož dnes není úniku. Nebylo přitom dodrženo pravidlo přiměřené únosnosti, často uváženě používané a uplatňované v jiných zemích EU. Předběhli jsme většinu unijních států, které směrnici nepovažovaly za potřebné řešit legislativně. Přitom energie ze slunce má u nás účinnost pouhých deset procent, z větru pak patnáct procent. V našich podmínkách je orientace na tyto naprosto neregulovatelné zdroje drahým nesmyslem.
Z kompetenčních důvodů bylo ministerstvo průmyslu a obchodu povinno již tehdy diskutabilní zákon předložit do vlády a parlamentu. Opětovně, a za politického nátlaku, bylo nuceno zapracovat všechny chimérní návrhy předložené z dílny lobbisty Martina Bursíka, který je připravil - nikoliv zadarmo - pro ministra Ambrozka včetně nesmyslně dotovaných vysokých výkupních cen elektřiny především ze solárních elektráren, větrníků a biomasy.
Bývalý předseda Strany zelených Martin Bursík a jeho bývalý asistent Samuel Kašpar s potomky 13. listopadu na volebním sjezdu strany v Praze.
Deformuj, blokuj, přeháněj
Další jednání teď tolik kritizované kauzy se odehrálo mezi našimi zákonodárci. Při projednávání v parlamentu byli zásadně proti schválení zákona poslanci ODS. Tak, jak již bývá u nás obvyklé, přes logické argumenty, zákon byl - po několika přerušeních vynucených ideologickou propagandou a politickými zájmy – s velkými rozpaky schválen. Pro přijetí zákona tehdy hlasovali i někteří dnes úřadující ministři i poslanci. Odpovědnost Senátu, ustanoveného na korekci a nápravu zákonů odsouhlasených v parlamentu, v tomto případě selhala.
Už po zhruba dvou letech bylo mnohým zřejmé, že přijatý zákon byl omyl. Předložení novely upravující dotace však nebylo možné. Koaliční vládu premiéra Topolánka v oblasti ekologie ovládal v tu dobu již ne lobbista, nýbrž pro změnu ministr Bursík. Premiér Topolánek, upřednostňující soudržnost koalice před neustále vyhrožujícími zelenými odchodem z vlády, se diktátu, který státu způsobil miliardové škody, v mnohém přizpůsobil. Proto se nyní v neutěšeném stavu nachází legislativa, která ekonomicky i časově šikanuje podnikatele složitými paragrafy a hlášeními, jimž v praxi pak nezřídka nerozumí ani jejich předkladatelé. Došlo k ideologické deformaci státní energetické politiky.
Libor Ambrozek
Oproti mnohým jiným státům byl potlačen rozvoj jaderné techniky. Spolu s rostoucími poplatky za skladování odpadů jsou občané v regionech přinuceni ke spalování nevhodných paliv znečišťujících ovzduší i k vytváření černých skládek. Byla vyvolána hysterie kolem skleníkových plynů a klimatických změn nutící stát k příslibu vysokých částek určených na "minimalizaci" dopadů. Neustálá blokace dálnic a obchvatů nutných pro zlepšování ovzduší v regionech se ohání ochranou přírody. Zcela neseriózní rovněž je propagace nereálného všeléku (také dotovaného), rozuměj spalování biomasy, které v krátké době též navýší cenu elektřiny.
Zdánlivé řešení
Vraťme se však do současnosti. Vyvstala otázka, jak napravit zákon zajišťující všem podnikatelům v "solárkách" povinný odběr elektřiny za nesmyslně vysoké výkupní ceny po dobu dvaceti let. Proto poslanci tento měsíc ve třetím čtení schválili vládní návrh na snížení skokového nárůstu cen elektřiny, vyplývající z nešťastného zákona o podpoře obnovitelných zdrojů.
Odsouhlasené znění novely zákona má vážná úskalí. Diskutabilní je na dočasné období prosazená šestadvacetiprocentní daň ze solárních elektráren. Lze se oprávněně domnívat, že nepřinese očekávaný ekonomický přínos, nýbrž řadu prohraných arbitráží zejména od zahraničních dravců. Opět to zaplatíme všichni. A dvaatřicetiprocentní zdanění zdarma přidělovaných emisních povolenek je rovněž nedomyšlené. Vzniklé vícenáklady budou opětovně zahrnuty do cen energií.
Problémová je i spoluúčast státního rozpočtu k vyrovnání cen elektřiny. Nejde o pomoc – je to pouze záminka, kterak zpět získat finance od spotřebitelů, a to jinou, opětovně zatěžující daní.
Panely solární elektrárny ve Voděradech. Ilustrační foto
Další patálií je využití různých forem prodeje emisních povolenek za vypouštění skleníkových plynů, přičemž takto získané peníze mají pak jít na úhradu cen za výkup energie ze slunečních elektráren. Jde v podstatě o zbožné přání. Pozvolna dochází i politikům EU, že obchodování s emisními povolenkami bylo úletem. Zakoupení povolenek, v podstatě odpustků, za vyšší emitování škodlivin do ovzduší v jednom státě, nepomůže ke zlepšení atmosféry. V globální měřítku je to naprosto lhostejné. Nemluvě o tom, že změny klimatických změn připisované výhradně oxidu uhličitému lze mít za neprokázané.
Výsledkem všech transakcí jsou značné zisky obchodníků s povolenkami. Emisní povolenky, které nahospodařily naše průmyslové podniky, budou k dispozici až za tři až čtyři roky. Největší slabinou novely je, že hodnota povolenek je dnes zcela neznámou veličinou a nemusí dosáhnout uváděných 90 miliard korun. Za tři, čtyři roky může zájem o jejich odkoupení výrazně poklesnout. V žádném případě získané prostředky nepokryjí dotace na ceny elektřiny po zbývající dobu patnácti let, jak přikazuje schválený zákon.
Demonstrace proti solárním elektrárnám.
Růst cen nepůjde zastavit
K úplnosti kauzy připomínám, že prvním návrhem vládních ekonomů na možné snížení cen elektřiny bylo zvýšení energetické daně z pevných paliv a plynu. Docela se zapomnělo, že před několika lety se (podle jedné ze směrnic EU) u nás zavedly nesmyslné ekologické daně. Přinesly pouze zvýšení cen komodit, a nic dobrého. Důsledkem návrhu na zvýšení daně z pevných paliv a plynu by reálně bylo zhoršení kvality ovzduší a zdravotních rizik v mnoha regionech. V lokálních topeništích by se totiž spalovalo vše, co shoří. Je potřebné konstatovat, že i bez zásahu vlády ceny uhlí porostou, neprolomí-li se těžební limity.
Záplatování (jakkoliv snad dobře míněným) zákonem nárůst cen elektřiny nevyřeší. Takže čekávaný finanční přínos oněch opatření může být fakticky minimální.
