Političtí pozorovatelé už dlouho debatují, zda je podstatnější ekonomická nebo vojenská moc. Marxistická tradice postuluje ekonomiku jako nosnou konstrukci moci a politické instituce jako pouhou nadstavbu. Tento předpoklad sdíleli též liberálové devatenáctého století, kteří měli za to, že sílící vzájemná závislost v obchodě a finančnictví promění války ve věc minulosti. Přestože však Británie a Německo byly v roce 1914 vzájemně nejvýznamnějšími obchodními partnery, nezabránilo to vzplanutí, které globální hospodářskou integraci odsunulo o půlstoletí.
Vojenská moc, již mnozí označují za rozhodující formu moci ve světové politice, vyžaduje vzkvétající ekonomiku. To, jestli v dnešním světě pramení větší moc z ekonomických či z vojenských zdrojů, však závisí na kontextu. Chcete-li dovést mulu k vodě, slaďoučká mrkev bude účinnější než rány holí, leč chcete-li někomu mulu sebrat, bude užitečnější zbraň. S řadou závažných otázek, kupříkladu finanční stabilitou či změnou klimatu, vojenská moc jednoduše nehne.
Mula jménem Chick. Tři tisícovky mul pomáhaly Američanům v Barmě přemístit v džungli težkou bojovou techniku.
V klinči
Čína a USA jsou dnes v silném vzájemném ekonomickém vztahu, ale mnozí analytici si důsledky tohoto faktu pro mocenskou politiku špatně vysvětlují. Pravda, kdyby Čína pohrozila prodejem svých dolarových zásob, mohla by srazit USA na kolena. Jenže takový postup nejenže by společně s oslabováním dolaru snižoval hodnotu čínských rezerv, ale také by ohrozil americkou poptávku po čínském zboží, což by v Číně vedlo k propouštění a nestabilitě. Jinými slovy, kdyby Čína srazila USA na kolena, dost dobře by tím mohla podrazit nohy sama sobě.
Chceme-li posoudit, zda vzájemná závislost přináší moc, je nutné vyhodnotit bilanci asymetrií. Ta se v tomto případě jeví jako „rovnováha finančního teroru“, obdoba vzájemné vojenské závislosti za studené války, kdy USA a Sovětský svaz měly potenciál zničit se při jaderné roztržce navzájem. V únoru roku 2010 skupina vysokých důstojníků čínské armády, pobouřených prodejem amerických zbraní na Tchaj-wan, vyzvala čínskou vládu, aby přikročila k odvetě a odprodala vládní dluhopisy USA. Jejich návrh nebyl vyslyšen.
Ekonomické zdroje mohou přinášet jak chování odrážející měkkou moc, tak tvrdou vojenskou moc. Úspěšný ekonomický model nejenže financuje vojenské zdroje potřebné k výkonu tvrdé moci, ale může také lákat ostatní k napodobování příkladu. Měkká moc Evropské unie na konci studené války a dnešní Číny vděčí za mnohé právě úspěšnosti ekonomických modelů EU a Číny.
Totéž, co kyslík pro dýchání
Význam ekonomických zdrojů v současném století sice narůstá, ale odepsat roli vojenské moci by byl omyl. Ostatně prezident Barack Obama při přebírání Nobelovy cenu míru v roce 2009 prohlásil: „Začít musíme tím, že si připustíme krutou pravdu, že za našeho života násilné konflikty nevykořeníme. Budou chvíle, kdy státy – jednotlivě či v součinnosti – zjistí, že nasazení síly je nejen nezbytné, ale i mravně oprávněné.“
Třebaže pravděpodobnost použití síly či hrozeb, že bude použita, je dnes ve vztazích mezi státy nižší než v dřívějších obdobích, obrovské dopady války vedou racionálně uvažující aktéry k tomu, že si pořizují nákladné vojenské pojištění. Jestliže tvrdá moc Číny děsí její sousedy, budou patrně takové pojistné politiky realizovat a hlavním dodavatelem budou nejspíš USA.
Veřejně přístupné cvičení čínské armády (29.7.2009)
To nás přivádí k obecnějšímu faktu ohledně úlohy vojenské síly. Někteří analytici tvrdí, že vojenská moc má natolik omezené využití, že už nepředstavuje rozhodující měřítko. Jenže skutečnost, že vojenská moc k rozhodnutí v konkrétních situacích ne vždy dostačuje, neznamená, že ztratila veškerou užitečnost. Situací a kontextů, v nichž je vojenská moc stěží využitelná, sice přibylo, přesto však zůstává významným zdrojem moci.
Trhy a ekonomická moc se opírají o politické rámce, které zase závisejí na normách, institucích a vztazích, ale také na řízení donucovací moci. Dobře organizovaný moderní stát se vyznačuje monopolem na legitimní použití síly a právě to umožňuje fungování domácích trhů. Na mezinárodním poli, kde je řád chatrnější, mohou zbytkové obavy z donucovacího nasazení síly, byť je pravděpodobnost nízká, vyvolávat významné účinky – včetně stabilizačního.
Metaforicky řečeno, vojenská moc zajišťuje jistý stupeň bezpečí, který je pro řád totéž, co kyslík pro dýchání: bez povšimnutí, dokud nezačne docházet, přičemž nedostatek zastíní všechno ostatní. V jedenadvacátém století sice vojenská moc nebude státům přinášet tentýž prospěch jako ve století devatenáctém a dvacátém, zásadní složkou moci ve světové politice ale zůstane.
Joseph S. Nye jr
Joseph S. Nye, bývalý náměstek ministra obrany USA, je profesorem Harvardovy univerzity a autorem knihy The Future of Power (Budoucnost moci)
Copyright: Project Syndicate, 2011.
Z angličtiny přeložil David Daduč; titulek a mezititulky jsou redakční
Na podcast tohoto komentáře v angličtině vás navede následující odkaz:
http://media.blubrry.com/ps/media.libsyn.com/media/ps/nye95.mp3
