Člověk, který měl být garantem nestrannosti a nezávislosti kontrol hospodárného chování státní správy, se sám choval značně neurvale k prostředkům, které měl jeho úřad k dispozici, a o hospodárnosti lze jen těžko mluvit.
Když odmítl spolupracovat na auditu práce vlastního úřadu, zpronevěřil se nejen zákonu, ale především základním pravidlům osobní hygieny, a i kdyby mu nebylo prokázáno žádné porušení předpisů, nemá v křesle šéfa NKÚ co pohledávat. Leč vydržel tu ostudu dva roky, podle zásady státními úředníky nejvíce ceněné - každý den se počítá.
Jeho případ však není jen o jednom vysokém a nenasytném úředníkovi. Je o celém institutu státní kontroly. Často k němu vzhlížíme jako k něčemu, co musíme hlídat jako oko v hlavě. Věříme, že neúplatní kontroloři odhalí všechny zlodějny v kontrolovaných institucích a zloděj pak může dojít spravedlivého trestu. Asi je čas přiznat si, že tak to opravdu není a nebylo ani za jinak velmi respektovaného Lubomíra Voleníka.
NKÚ je jen taková účetní firma s účetními, kteří v soukromé praxi neseženou lepší plat, kteří chodí kontrolovat cesťáky a faktury za zalévání květin. Velká pochybení demonstrovaná v mnohasetstránkových zprávách zůstávají bez důsledků. Zdaleka ne pro nevůli potrestat zloděje, ale proto, že často bývají mimo realitu. A kolem skutečných lumpáren kontroloři bez mrknutí oka obcházejí obloukem.
NKÚ by v čele prospěl auditor
Když se tedy bude nyní hledat nový šéf úřadu, asi by bylo docela dobré rozhlížet se mezi skutečnými auditory. A podle toho i nastavit podmínky odměňování, které mohou být klidně i mnohem štědřejší než v případě Dohnala. Tento nový šéf by měl mít jasný úkol.
Připravit zcela nový model státní kontroly, který zásadně obmění kontrolní týmy a který bude schopen využívat třeba i forenzní experty z privátních firem. A bude schopen skutečně kontrolovat nakládání se státním majetkem v celém rozsahu. Je to sice nejspíše jen sen, ale i ty se někdy splní a tentokrát opravdu nepůjde o dobře vyhandlovanou trafiku.
Kontroloři z NKÚ v tom nejsou sami. Státní zemědělská a potravinářská inspekce se zlobí nad praktikami obchodních řetězců a výrobců potravin, kteří do salámů, jogurtů a dalších výrobků dávají to, co tam nepatří. Hříšníky chtějí zveřejňovat na webu. Nic proti. Spotřebiteli to pomůže. Tedy tomu, co dotyčný hnus zatím ještě nepozřel.
Nebylo by ale lepší postihovat hříšníky tak, aby je to opravdu bolelo? Jak často sahá SZPI k nejtvrdším trestům? Že ty mohou být pro postiženou, nebo lépe řečeno přistiženou firmu likvidační? A proč by neměli být zlikvidováni všichni, kteří likvidují zdraví spotřebitelů extrémně nekvalitními potravinami?
Není to trochu tím, že by se zlobily i řetězce, které své dodavatele nutí k výrobě nechutností za minimální cenu? Ty řetězce, které mají různé pozoruhodné výjimky na dodržování hygienických i dalších předpisů právě od různých orgánů kontroly kvality potravin a hygieniků? A do ruky, která už jednou nakrmila, se nekouše?
