Převážně tu šijí svoji značku Weinbrenner, ale nechávají si tu šít boty do svých kolekcí i známé značky. "Do žádných výstřelků se u nás ale nepouštíme," říká ředitel továrny Dušan Kopiar.
Průměrně se ve zdejší fabrice vyrobí 650 až 1 200 párů denně, samozřejmě záleží na dané obuvi. Boty se dovážejí do celé Evropy a v posledních letech míří také do Austrálie, Singapuru, na Nový Zéland či Karibské ostrovy a letos i do Číny.
Budu ráda, když vyrobím, co mám
Překvapilo mě, že je továrna docela malá. Zaměstnává jen 140 lidí a šanci tu mají i tělesně postižení. Všichni pracují v jedné větší hale převážně na botách kožených(dámské, pánské, dětské), speciálních pro diabetiky, ale také si tu můžete nechat vyrobit boty přesně na míru.
Celou čtyřhodinovou cestu z Prahy do Dolního Němčí jsem v minibuse nadšeně vymýšlela, jak si svou "hand made" botu vylepším, aby vypadala jinak než všechny ostatní. Jenže po detailní prohlídce fabriky za provozu přišlo zděšení a kreativita mě opustila. Najednou nebylo nic jednoduché a já si uvědomila, že budu ráda, když vyrobím to, co mám.
Vyfasovala jsem krabici s materiálem potřebným k výrobě a proces začal.
Snad kromě šněrování boty na konci se dá prakticky při každém kroku výroby něco zkazit. Nejdřív jsem musela vyříznout kusy a dát pozor, abych neplýtvala materiálem. Super, to půjde samo, řekla jsem si, ale profesionál mě hned po výkonu uzemnil, že by z mých zbytků vyrobili ještě balerínky...
Okraje je třeba trochu zbrousit a podlepit a šup na šití. Vzhledem k mému šestiletému studiu oděvního návrhářství jsem tak trochu doufala, že právě šití by mi mohlo jít docela dobře. Omyl. Zdejší stroje připomínaly ty mně známé snad jen zdálky a neustálé varující opakování: Prsty pryč, opatrně, ať si něco neuříznete, mi na kuráži nepřidalo. Navíc dělaly stroje takový rámus, že jsem se při každém spuštění lekla. Jestli bych se tu na některé z manufakturních pozic uživila? Snad tak po půl roce tréninku a ideálně na rovném švu.
Hodily by se tu plavky a ručník
Po sešití základních dílů mám pocit, že se musím jít osprchovat. Cítím, jak se mi můj už tak decentní make-up pomalu roztéká po obličeji. Netušila jsem, že do továrny má člověk chodit v plavkách a s ručníkem.
Ani následující výroba dírek není žádná sranda. Hlavní roli tu přebírá citlivá noha. Pokud totiž na šlapku stoupnete jako slon, jede si stroj po svém a nadělá dírek nespočítaně.
Pak přichází na řadu nasazení kopyta a montáž boty. Tři stroje, které děsí už z dálky. Jeden hřeje, druhý mrazí a třetí lepí. Vypadají jako vetřelec, obsluhovat se mi je vážně vůbec nechce. Taky je tu převážně obsluhují muži, a tak jsem se i já díky pudu sebezáchovy angažovala jen minimálně.
Bota konečně nabrala tvar a je připravena přijmout podrážku. Nastala má nejoblíbenější část výroby, totiž finiš. Pomocí kotouče napuštěného voskem mám botě přidat patinu. Stačilo pořádně přitlačit a výsledek je hned vidět: bota tmavne a vypadá ošoupaně.
Po patině je na řadě podrážka, která se musí nejdřív obkreslit a pak nalepit. Nakonec mě čekalo nalepení kožené vložky dovnitř boty, šněrování a den trpělivosti, protože bota se musí nechat odležet, aby se lepidla dobře spojila a držela.
Kvalitu vyrábějí hlavně šikovné ruce
Přežila jsem. Mám radost a zároveň se mi ulevilo. Kromě propoceného oblečení a ulepeného těla žádná další újma. Prsty mám všechny, nejsem nikde pořezaná ani rozežraná od lepidel. Jedno z nich mimochodem skvěle depiluje, svěřila se mi zdejší obuvnice a bez přípravy mi to předvedla na mojí ruce.
Jestli jsem si ještě před návštěvou továrničky naivně představovala, že tu skoro na všechno mají stroje, po třech hodinách práce jsem byla překvapená, kolik je na každé botě ruční práce. A jestli mě dřív v obchodech bavilo kritizovat každý milimetr odchylky v šití nebo lepení, tak s tím jsem definitivně skončila. Za dokonalou "hand made" botou stojí fakt velká dřina.
