Sedí v pohodlném křesle a vyzařuje z něj klid a zvláštní pohoda. Vlastně ani není divu. Kolem sebe má vše, co je pro něj důležité: svou dceru, fotografie, na nichž je se svou již zesnulou ženou Helenou, a hlavně krabici s "pokladem", pečlivě urovnanými holičskými potřebami.
Nůžky a holičská štětka se Janu Štecovi, který v těchto dnech oslavil sto let, staly osudem.
"Poprvé jsem sledoval holiče při práci v Ustroni. Bylo mně okolo dvanácti let a holičem byl můj strýc," začíná Jan Štec vyprávět úvodní kapitolu svého života, jenž byl spletitý hlavně v první polovině.
Narodil se v roce 1913 v německém Hamburku, v devíti letech mu zemřela matka, nedlouho poté i otec. A když mu bylo zhruba dvanáct, vydal se i se svou mladší sestrou do polské Ustroně, kde žila jeho teta, otcova sestra. Ta se o oba sourozence řadu let starala.
A bylo to právě v Ustroni, kde se rozhodlo o Janově osudu – holičské profesi. V jednu chvíli to přitom vypadalo, že by se mohl intenzivněji věnovat studiu – to když za Janovým strýcem přišel ustroňský evangelický farář a vysvětloval, že má chlapec nadání. Strýc však trval na tom, že Jan se bude věnovat holičskému řemeslu.
Fajně bylo a je, říká Jan Štec. V září 2013 oslavil sté narozeniny.
Svatební fotografie Jana a Heleny Štecových. Brali se v roce 1936.
A Jan dal na jeho přání. Práci holiče se začal brzy věnovat naplno. Stříhal a holil vousy dokonce i za druhé světové války, kdy se jako voják německé armády dostal do Dánska a poté Itálie.
"Vzal jsem si s sebou holičské potřeby a stříhal jsem tam oficíry," říká stoletý holič. Při vzpomínkách na válečné roky se usmívá. V Dánsku ani v Itálii totiž vojáci jeho jednotky hlady netrpěli. Spíš naopak, jídla bylo nazbyt, a když měl Jan dovolenou, přivezl svým blízkým vajíčka, uzeniny a další potraviny.
Komplikace ale nastala na konci války. "Přišli za námi Poláci a chtěli nás do legií. Odmítl jsem a pak jsem strávil dva roky v italském Udine v zajetí Američanů, později Angličanů."
Když se v roce 1947 Jan Štec vracel do Těšína, bylo to v době, kdy už byl ženatý. Ženil se o jedenáct let dřív. Svou budoucí ženu poprvé potkal na silvestrovském candrbále v těšínské polské škole v dnešní Havlíčkově ulici.
"Kolega tančil s takovou strašně pěknou děvuchou. A já: Prosím, nechej mě, ať si s ní taky zatančím. A už jsem ji nepustil," vzpomíná Jan a ukáže na svatební fotku, kde je se svou půvabnou Helenou, která byla také kadeřnice.
Ke konci života přitom mnoho let trpěla roztroušenou sklerózou a Jan se o ni celou dobu staral.
"Někteří o tatínkovi říkají, že se zcela určitě dostane do nebe," říká jeho dcera Dana Dudová. Od roku 1947 Jan opět pracoval v holičství. Nejprve v českotěšínské Frýdecké ulici, později naproti nádraží, kde byl vedoucím pánského oddělení, často ale stříhal i ženy. A krom práce docházel třeba i do českotěšínské nemocnice, kde stříhal a holil pacienty.
A stříhá i dnes, i když už jen pár přátel. "Jestli chcete, pojďte, tatínek vás ostříhá," nabízí mi s úsměvem Dana a já s díky odmítám. Jsem ale přesvědčená o tom, že ruka Jana Štece je stále dost pevná.
