Když v prosinci 1909, v čase vleklých česko-německých sporů, poslanec Čeněk Josef Lisý ve vídeňské říšské radě řečnil už bůhvíkolikátou hodinu v kuse, popsal to list Národní politika slovy: „Čas od času sní kus chleba se šunkou nebo upije koňak, aniž by si toho někdo z publika všiml. Tu a tam zabuší na pult, aby dal najevo, že mluví.“
A nešlo jen o nekonečné projevy. Běžný obrázek z parlamentu té doby popsal dobový tisk takto: „Dr. Grégr tluče zelenou knihou, Březnovský celou zásuvkou. Dr. Heller má hasičskou píšťalku. Doležal vytrhl z psacího stolku již dvě prkna, bije jimi o roh lavice jako rozhněvaný Vulkán.“
Poslední roky rakousko-uherské monarchie byly zlatou érou obstrukcí, pod jejichž tíhou se tehdejší parlamentarismus, na svou dobu velmi pokrokový, málem zhroutil. Za první republiky přišla nová vlna v podání Gottwaldových komunistů, krátce po sametové revoluci pak pozapomenutý nástroj opozice hlasitě vzkřísili Sládkovi republikáni.
S jejich odchodem na politický hřbitov obstrukce zase načas zmizely.
Nová vlna parlamentních blokací, kterou teď už pravidelně zažíváme v posledních zhruba pěti letech, je v lecčems jiná. Instrument, jenž byl snad právě kvůli využívání komunisty či sládkovci považován za krajní, je dnes relativně běžným prostředkem i státotvorné opozice. A v souvislosti s tím se změnila také jeho podoba.
Zmizely parlamentní kravály, rvačky či rozbíjení lavic, dnes stačí nekonečné projevy, využívání mezer v jednacím řádu, procedurální kličky nebo třeba podávání stovek pozměňovacích návrhů k nějakému zákonu. Cíl zůstal stejný: zablokovat jednání parlamentu a zabránit tak přijetí nechtěné normy.
Ať už v poslední době obstruuje hlavní pravicová, nebo levicová strana, vzájemně se obviňují z využívání krajních prostředků a popírání mandátu vítěze voleb. Přitom skoro navlas stejným způsobem, jakým ODS na jaře 2010 zabránila přijetí série levicových návrhů, blokovala o rok a půl později zase ČSSD celý balík patnácti reformních zákonů Nečasovy vlády. S jediným rozdílem: levicové obstrukce v podobě předčítání libanonské poezie pravice nevydržela a silově omezila délku řečnění, což následně Ústavní soud potrestal zrušením takto přijatých zákonů.
Zeptejte se Kalouska
Nejvyšší soudní instance tak dala důrazně najevo, že obstrukce jsou naprosto legitimním a nezřídka i jediným nástrojem v rukách opozice. Toho je si Sobotkova vláda dobře vědoma, takže tuší v plné šíři, co bude znamenat zvolna se rozbíhající obstrukční ofenziva proti služebnímu zákonu v podání TOP 09 a ODS.
Zejména když pravicoví obstrukčníci mnohem sofistikovaněji než dříve socialisté vyhmátli slabé místo v jednacím řádu: proč ve sněmovně nocovat, když stačí blokovat schůzi vždy jen ve středu a v pátek od 9 do 14 hodin, kdy jedině lze jakýkoliv zákon definitivně odhlasovat? Proto zeptáte-li se dnes kteréhokoliv poslance nebo ministra, kdy pojede na dovolenou, odpoví vám: „Na to se zeptejte Miroslava Kalouska.“
Je to svým způsobem až děsivě zarážející, jak snadno lze - a to i dlouhodobě - vynulovat celý parlament: stačí jen dva dny v týdnu vždy na pět hodin obsadit řečnický pultík nebo si v tu dobu opakovaně brát pauzy na jednání klubu. Použije-li tento nástroj konstruktivní opozice, lze doufat, že jakž takž uznává, že opozice má vládu kritizovat, ale nemá jí úplně znemožnit vládnutí. Opozice krajní, protisystémová, by se s podobnými ohledy tolik nemazala.
O to víc je třeba apelovat na soudnost politiků na obou stranách barikády. Opozice by neměla využívat obstrukce jako krajní instrument při schvalování běžných zákonů, ale jen těch, které mohou ohrozit svobodu a demokracii v zemi. A vláda zase nemá uprostřed závodu ohýbat pravidla, jako když třeba ve středu chtěla opravovat už dávno odhlasovaný zákon o snížení spotřební daně na benzin a naftu.
Obstrukce jsou prostředek účinný, ale jejich nadužívání naštěstí brání fakt, že pro běžného voliče obstruovat znamená nepracovat. A den jednání sněmovny, ať už schvaluje zákony, nebo jen poslouchá libanonskou poezii, stojí skoro tři miliony.
