Z obchodních řetězců se stávají zapřisáhlí patrioti. Penny market zaplavil své prodejny českými vlaječkami již před dvěma lety, v posledních týdnech se k němu se svou kampaní Z lásky k Česku přidal i Kaufland. Nejen s potravinářskou inspekcí nebo Ministerstvem zemědělství, ale i mezi sebou se však obchodníci často přeli, co to ta „česká“ potravina vlastně je.
Ministerstvo chce nyní spory definitivně ukončit a v chystané změně vyhlášky o způsobu označování potravin navrhuje jasnou definici české potraviny.
Podle návrhu by producent, který chce svůj výrobek takto označit, musel splnit tři podmínky. Potravina by musela být vyrobená na území České republiky, což může znamenat jen její zabalení. Podnik by zde však musel také mít sídlo a z tuzemska by muselo pocházet nejméně 75 procent surovin.
Co ještě vyhláška zavádí?Potraviny obsahující pouze aroma, ne samotnou složku budou muset být označeny „s příchutí“. Určuje, jak budou muset řetězce informovat o pěti zemích, z nichž v největší míře pocházejí dodavatelé prodávaných potravin. Zpřesňuje a zjednodušuje způsob informování o nezáměrných alergenech v potravinách. Stanovuje způsob označování geneticky modifikovaných potravin. |
Podle odůvodnění k návrhu vyhlášky je tříčtvrtinový podíl jednoduchým pravidlem, které nikomu nebrání, aby byl podíl české suroviny vyšší. Zároveň však neomezuje výrobce, kteří pro své produkty používají například koření, jež v Česku neroste. Podobné podmínky používá například i Potravinářská komora pro svou značku Český výrobek - garantováno Potravinářskou komorou.
„Definice je primárně určena pro spotřebitele, protože dnes není jasně určeno, za jakých podmínek obchodní řetězce dávají označení český výrobek. Je zde spousta možností, za kterých s tím může být spekulováno, a nemáme ani jasné parametry, za kterých by to mělo být sankcionováno,“ zdůvodnil přípravu jasné definice už dříve ministr zemědělství Marian Jurečka.
Vyhláška by se však neměla týkat jen definice českého jídla. Nově by měla také zakázat používání názvů na obalech potravin, které by zákazníci mohli zaměnit s produkty jasně definovanými v legislativě.
Jde zejména o zdrobněliny a odvozeniny názvů uzenin a jiných jídel, jejichž složení je jasně předepsáno ve vyhlášce a výrobci se snaží nepatrnými změnami slov tyto předpisy obejít. Místo vodky se pak na pultech objevuje „vodečka“, místo loveckého salámu „lovečák“.
Někteří výrobci budou muset měnit obaly
Zákaz takové praxe však může dopadnout i na producenty kvalitních potravin. Například „Kančí biolovečák“ Josefa Sklenáře z farmy Sasov, jednoho z nejznámějších českých ekologických zemědělců, získal ocenění Biopotravina roku 2010. Pokud vyhláška projde, bude zřejmě muset i on měnit obaly.
„Přijde mi to absurdní. Každý ví, že když si koupí poličánek, tak to asi nebude poličan. Navíc pokud zákazník nerozhodne o tom, že chce kupovat kvalitní výrobek, tak může ministerstvo vymýšlet, co chce, a stejně ho k tomu nedonutí,“ říká Sklenář, pro kterého to bude znamenat minimálně náklady na nové obaly.
V minulosti už podobná kreativita s názvy vedla i ke sporům mezi samotnými výrobci. Společnost Kostelecké uzeniny chtěla dosáhnout toho, aby konkurenční výrobce Pejskar z Police nad Metují nemohl používat značku Poličák. Slovo se podle Kosteleckých uzenin až příliš podobalo právě poličanu, který vyrábějí Kostelecké uzeniny.
Úřad pro průmyslové vlastnictví však letos v lednu rozhodl, že značka spotřebitele nijak nemate, a používání „poličáku“ dovolil.
Podle Karla Hanzelky, mluvčího holdingu Agrofert, ke kterému Kostelecké uzeniny patří, by po účinnosti vyhlášky mohlo dojít i k zákazu výrazu poličák, i když konečné slovo by měl až případný soud. K tomu však už, aspoň v tomto případě, nedojde. Pejskar i přes úspěch ve sporu nakonec přestal salám vyrábět.
