Výsledek je z úhlu pohledu organizátorů vynikající, neboť třetí celostátní setkání delegátů ANO splnilo hlavní zadání: skrýt za závojem tajemství to, co má zůstat utajeno, na druhé straně ukázat všechno, co volič očekává, pokud možno v tom nejlepším možném světle.
Česká veřejnost vždy velmi negativně reaguje na nejednotnost politických stran. Zdejší voliči nemají příliš v lásce názorovou pestrost a dokážou to dát jasně najevo zejména při volbách. Své zkušenosti mají občanští i sociální demokraté, lidovci, o zelených nemluvě. Ostatně na vlastní kůži to zažívají představitelé Úsvitu. Nejjednodušší marketingová rada všem českým politickým stranám, která jim může pomoci k vítězství či alespoň udržení se u moci, zní „Nehádat se!“
A tohle velmi dobře věděli i v ANO. Andrej Babiš a jeho lidé uspěli zejména díky tomu, že byli alternativou k v té době rozpolcené ODS s odstupujícím Petrem Nečasem, rozhádané ČSSD pod dvojhlavým haškovsko-sobotkovským vedením a nepříliš jistému spojenectví TOP 09 a Starostů.
Receptem ANO na úspěch je jednota
ANO tedy motivováno touhou po udržení úspěchu podřídilo vše deklarované jednotě, která měla být dávána na odiv. Nejvíce se tento záměr projevil ve volbě vedení hnutí. To, že stávající předseda a faktický majitel hnutí Andrej Babiš nebude mít konkurenci, bylo dopředu jasné. Ale jen málokdo očekával, že podřízenost delegátů bude tak vysoká a Babiš získá sto procent hlasů (takové výsledky jsou mimochodem v demokratických stranách velmi neobvyklé, a když už se s nimi setkáme, tak jen v případech nově vzniklých subjektů při volbě prvního vedení strany). Podobně jednoduše bylo zvoleno zbývající vedení. Druhým mužem hnutí se stal Babišův podřízený a nejvěrnější z Agrofertu Jaroslav Fatlýnek.
Všechny protikandidátky odstoupily. A výsledek? Osmdesát pět procent delegátů volí Faltýnka.
Pikantní je případ volby dalších místopředsedů. Na tyto posty chtěli ještě před začátkem sněmu kandidovat i ministři Stropnický a Brabec. Nicméně si včas uvědomili svoji malost a slabost oproti jejich předsedovi a kandidatur se vzdali. Zatímco Babiš zvládá být předsedou hnutí i ministrem financí, svým dvěma ministerským kolegům dal jasně najevo, že oni by funkci ministra a práci pro hnutí nezvládali, a proto by se ani neměli snažit do místopředsednických pozic probojovat. Prostě jen on je nejlepší a může funkce kumulovat, ostatní mu můžou děkovat za to, že mají dovoleno aspoň na chvilku uvažovat o křesle v užším vedení. A tak se místopředsedy stali nejvěrnější: Radmila Kleslová, dřívější agentka StB, Jarmila Jermanová, která se ani po víc než roce nebyla schopná naučit Jednací řád poslanecké sněmovny, primátor Brna Petr Vokřál a poslanec Jan Volný, po Faltýnkovi druhý nejskalnější příznivec.
Při volbě nedocházelo k žádným komplikacím, nikdo z delegátů volbu nerozporoval a to, co u jiných politických stran bývá nejobávanější částí celostátních sněmů, to v případě hnutí ANO bylo příjemné zpestření přichystané show.
A co dál, ANO?
Kdo se chtěl o ANO dozvědět něco víc, měl smůlu. Hnutí nadále zůstává neukotveným hnutím, které se bude přiklánět vždy k tomu řešení, které pro něj bude aktuálně nejvýhodnější, bez ohledu na (neexistující) program. Víme jen, že hnutí je jednotné a tedy že bude i nadále voliči oblíbené. Současně je to hnutí jednoho názoru, jednoho muže, hnutí, které nedovoluje názorovou pluralitu.
Z necelých dvou set delegátů se proti jednotě řízené ze shora postavil pouze jediný, poslanec Pilný. Není to ale málo? A chtějí čeští voliči opět vyměnit klid a nerozhádanost za omezení svobody rozhodování? Jak dlouho bude voličům lhostejné, že když se nerozhodují delegáti hnutí svobodně, že se ještě méně svobodně budou rozhodovat poslanci? V ANO mají jasno: výměna věrných proběhla, show must go on…
