„Říkejte mi Ojuna,“ vítá mě usměvavá drobná žena, jejíž jméno ani po důkladné přípravě nedokážu správně vyslovit. Ojunčimeg Presová je Mongolka a na schůzku se mnou přichází na minutu přesně.
Vyvrací tím nejčastější mýtus o Mongolech, totiž že jsou od přírody nedochvilní a čas pro ně nic neznamená. Snad je to tím, že v České Lípě žije už 37 let a to, že má v sobě krev Čingischána, připomíná jen lehce exotickým vzhledem.
Setkání s Ojunou má svůj důvod. V Libereckém kraji totiž rostou počty Mongolů, kteří sem cestují za prací. Jsou jich plné fabriky Johnson Controls v České Lípě a Stráži pod Ralskem. Ojuna je unikátní v tom, že ona tu byla úplně první a dnes je dost možná nejdůležitější Mongolkou mezi českolipskými Mongoly.
„Tak jako většina Mongolů v té době i já se do Československa dostala v roce 1978 v rámci studijního pobytu RVHP. Vystudovala jsem pražskou Vysokou školu chemickotechnologickou,“ popisuje své první roky v Evropě.
V té době ještě netušila, že z návratu do Mongolska se pro ni stane jen další životní epizoda. Její první známostí doma v Mongolsku se totiž stal Čech, který tam jako geolog pracoval. Svatba byla hned. „Půlka svatebních hostů byli Češi, co tehdy v Mongolsku pracovali. Ono jich tam tenkrát bylo hodně. Zbytek tvořila moje rodina a kamarádi,“ líčí Ojunčimeg.
„Pupíček, sluníčko nebo papáníčko dodnes nevyslovím“
První syn se mladému páru narodil ještě v Mongolsku, ale už tehdy bylo jasné, že oba dva se do Československa vrátí, což se stalo. Zde porodila druhého syna. Zprvu pracovala v laboratoři, její znalost češtiny ji však předurčovala k tomu, že jednou bude tlumočit.
„Byla jsem tenkrát první a jediná Mongolka v České Lípě. Na hodně dlouho. Lidi na mě divně koukali, někdo mě občas neobsloužil v restauraci nebo měl hloupé řeči. Ale já si zvykla. Když sem v roce 2007 začali proudit mongolští pracovníci, využila jsem svých jazykových schopností,“ popisuje nedávnou minulost.
Obratem však dodává, že česky ani po 37 letech života tady pořádně neumí. „Dodnes mi dělají problém zdrobněliny. Když jsem vychovávala syna, za nic na světě jsem nedokázala vyslovit pupíček, sluníčko nebo papáníčko,“ směje se.
Dnes má Ojuna práce tolik, že se jako tlumočnice živí na plný úvazek. Spolupracuje s Centrem na podporu integrace cizinců v Liberci a překládá mezi češtinou a mongolštinou například během jednání s úřady nebo nemocnicemi. Své pojítko s Mongolskem nikdy neztratila. Každých pět let se do své vlasti vrací za rodinou na návštěvu.
„Překvapilo mě, jak se země s nejnižší hustotou obyvatelstva za posledních pár let změnila. V roce 2012, když jsem tam byla naposled, již pastevci jezdili na posledních modelech motorek, na střechách jurty měli solární panely, uvnitř mobily a internet,“ vysvětluje Ojunčimeg.
V Mongolsku nepotřebují domovy důchodců
Co se však v Mongolsku doposud nezměnilo, je tradicionalistické sepětí rodin. To je tak silné, že zde kupříkladu nepotřebují domovy důchodců. Mladí o své rodiče nebo prarodiče pečují s takovou samozřejmostí, že byť jen pomyšlení na jejich odložení do sociálního ústavu by bylo zahanbující.
„Děti pomáhají rodičům i finančně, bydlí spolu. Hlavou rodiny bývá po smrti otce nejstarší syn, jeho všichni poslouchají. Rodičů si nesmírně váží a starají se o ně do smrti. Pokud se třeba Mongolovi něco stane, jeho sourozenci cítí povinnost se o něj postarat,“ zdůrazňuje Ojuna.
Přestože Mongolsko a Českou republiku od sebe dělí více než šest tisíc kilometrů, obě země mají několik pevných pojítek. Ty v Mongolsku pomohli vytvořit právě čeští geologové, kteří tu objevili jedno z největších světových ložisek měděných a molybdenových rud. Nato tam vzniklo město Erdenet, které je dnes druhé největší v Mongolsku.
Členové československé geologické expedice dostali nejvyšší státní vyznamenání a dodnes tu mají Češi to nejlepší jméno. „Mongolové znají české pivo, jsou tam doposud populární motocykly Jawa, autobusy Karosa, snaží se tam podnikat některé české firmy. V Mongolsku dost často není problém domluvit se česky,“ potvrzuje Ojunčimeg.
Češi jsou velmi přezíraví
A jak to mají Mongolové v Česku? Těžší než Češi v Mongolsku. Musí se potýkat s nedůvěrou a přezíravostí Čechů vůči asijským národům, překonat jazykovou bariéru i odlišné kulturní zvyky.
Například že při jídle se nemlaská a nesrká, což je v Mongolsku naopak žádoucí. „Třeba na kvalitní skopové maso nebo kumis tady můžu úplně zapomenout, to se tady sehnat nedá,“ zlobí se jen naoko Ojunčimeg. Kumis, který zmínila - tedy zkvašené kobylí mléko - je v Mongolsku pochoutka. Na mé úšklebky Ojuna nebere zřetel. „Chutná to trošku jako vaše pivo,“ uklidňuje mě.
„V České Lípě už konečně začínají podnikat Mongolové, jeden kluk tu má sushi bar, v další restauraci už také vaří mongolská jídla,“ uznává.
I ve výhledu do budoucna je Ojunčimeg optimistkou. „Spousta mladých Mongolů tu dnes studuje vysoké školy. Přijde doba - a někteří se budou divit - že tu budou mongolští lékaři, učitelé, zdravotní sestry a další,“ předpovídá sympatická Mongolka.
