Young Real Art nyní čítá celkem osmdesát pět umělců. „Začátky byly velmi krušné, ale krásné. Jsem ráda, že jsem to všechno přežila,“ směje se autorka projektu Jana Laštovka.
Young Real Art funguje jako internetová prodejní galerie, na rozdíl od všech ostatních však za sebou nemá žádné kamenné zázemí. Obrazy zůstávají u svých tvůrců, dokud o ně někdo neprojeví zájem.
„Je to naše velká výhoda. V Česku se může člověku často stát, že se v galerii cítí poněkud nekomfortně. Pořád vás někdo sleduje, jestli náhodou nestojíte moc blízko, nebo se díla nedej bože nedotýkáte. Takže pokud už tam někdo jde s úmyslem zakoupit si obraz, což se bohužel téměř nestává, okamžitě ho odradí prostředí, ve kterém by měl nakupovat,“ vysvětluje Laštovka jednu z hlavních výhod svého projektu.
Logo projektu Young Real Art
„Smutným faktem zůstává, že většina děl s výjimkou malby je umělcem koncipována tak, aby se stal návštěvník jejich součástí,“ dodává. Jana Laštovka si do svého projektu vybírá striktně studenty nebo absolventy výtvarných uměleckých škol. „Neznamená to, že si myslím, že nestudovaný umělec nemůže být talentovaný a šikovný.
Mám jiný důvod – ve škole se setkáváte s lidmi, kteří vás denně nutí o své práci mluvit, umět si ji obhájit a vysvětlit,“ říká. „Když jsem přišla na akademii já, tak jsem si myslela, jaký jsem supertalent. Pak jsem ovšem zjistila, že nejsem vůbec schopná reagovat na výtky ke své práci. Musela jsem se to naučit,“ popisuje Laštovka nutný vývoj umělce.
Příliš mnoho talentů
Sama Laštovka ale uznává, že umělecké školy produkují ve srovnání s poptávkou ročně příliš mnoho absolventů. „Hlavně ať už nevznikají žádné další umělecké vysoké školy,“ modlí se a vzpomíná na propočet svého kolegy, ze kterého vychází, že se uměním dokáže uživit pouze jeden člověk z desetitisíce. „Asi mě nikdy nepřestane překvapovat, kolik talentovaných umělců tady máme. Člověk si skoro říká, že by už radši sám neměl nic dělat,“ směje se.
Chyba je však jinde. „Je to společnost, která výtvarnému umění za poslední léta příliš nepřála. Vzpomínám, že moji prarodiče měli zdi plné obrazů. Když přijdete k někomu domů teď, nemá tam buď nic, nebo jen sériové záležitosti z IKEA, které často vycházejí dráž než díla našich umělců,“ podivuje se Jana Laštovka.
Situace se však zlepšuje. Umění si podle ní začínají mnohem častěji kupovat příslušníci mladé generace, přičemž další zákazníci se k projektu stále raději vracejí. „Když někam přijdu, už nemusím vysvětlovat, kdo jsme a co děláme. Lidé nás znají a za to jsem ráda,“ říká Jana Laštovka.
