Krizi ve společnosti OKD vnímá Pavel Bartoš hned ze dvou směrů. Jako prezident Sdružení pro rozvoj Moravskoslezského kraje i coby předseda představenstva společnosti FITE, vyrábějící důlní stroje.
Jak vnímáte krizi OKD coby majitel firmy vyrábějící důlní stroje?
Stav OKD je velmi nepříjemná rána, ale není jediná. Ten problém postihl výrobce důlních strojů v mnohem širším rozsahu, dopady stavu trhu s uhlím jsou totiž celosvětové. My jsme se navíc orientovali na ukrajinský trh a každý ví, k čemu tam došlo.
Jak to v současnosti na Ukrajině vypadá?
Ukrajina se na dva roky zastavila úplně, ale v letošním roce tam máme dvě zakázky, je to vlastně to jediné, co nás letos živí. Ve firmě kvůli krizi v oboru pracujeme jen čtyři dny v týdnu, bojujeme o každou zakázku.
Kdo je Pavel BartošČtyřiašedesátiletý Pavel Bartoš se vyučil jako provozní elektromontér a následně vystudoval na VŠB obor silnoproudá elektrotechnika. Pracoval ve Vítkovických železárnách, po ukončení studia na VŠB nastoupil ve společnosti OKD. Z té odešel v roce 1993 do společnosti FITE, kde byl spoluzakladatelem. Ve firmě vyrábějící důlní stroje a technologie působil jako předseda představenstva. Byl také předsedou krajské hospodářské komory, dosud je prezidentem Sdružení pro rozvoj Moravskoslezského kraje a členem Rady vlády pro energetickou a surovinovou strategii. |
Kolik vlastně zbylo na Ukrajině šachet mimo separatistická území?
To číslo přesně nevím, ale odhaduji je na třicet procent. Trochu nás mrzí, že se stát tváří, jako by Ukrajina neexistovala, nefunguje podpora exportu. To se nám může do budoucnosti vymstít.
Jak jsou na tom další firmy v oboru?
Hodně firem získává zakázky z jiných oborů, každý se snaží, jak umí.
Jak by se měl stát podle vás v případě OKD zachovat?
Situace OKD trochu připomíná konec devadesátých let ve společnosti Vítkovice, které se tehdy dostaly do finančních problémů. Stát tehdy určil společnost Osinek, přes kterou šly veškeré finanční toky firmy. Platila dodavatelům, ale také inkasovala všechny peníze. A hlavně tehdy došlo k domluvě s věřiteli, kteří počkali se splácením. Nakonec dostali nějakých pětatřicet procent svých pohledávek, což je, na průšvih jaký tam tehdy byl, úspěch. A podobně by to mohlo zafungovat i v OKD. Ale nutná by byla dohoda s klíčovými věřiteli.
Čili by měl zasáhnout stát?
Bez zásahu státu to asi nepůjde. Proto vidím například vyjádření ministra Mládka, že se stát bude starat pouze o sociální potřeby horníků, jako poněkud nešťastné. Je třeba spočítat, co pro stát vyjde výhodněji. Protože jsou tady například náklady na útlum, na který nyní OKD nemá, a v případě krachu by kompletně přešly na stát. Je třeba počítat i s tím, kolik by při zavření šachet stáli sociální systém horníci.
Počítal to už někdo?
My jsme se o to snažili, vycházeli jsme z dostupných údajů. Zpracoval jsem dokument, jak by se mělo postupovat při systémovém dotěžování revíru. Počítali jsme, o kolik přijde stát za rok, když se zruší jedno hornické místo. Stát přijde o sociální a zdravotní poplatky, které platí zaměstnanec i firma, přichází o daně a tím, že je ten pracovník v sociální síti, má méně peněz, méně nakupuje, čili je menší výběr DPH.
Na kolik vám to vyšlo?
Vyšlo nám, že jde o zhruba půl miliardy korun na tisíc horníků. O ty peníze by stát přišel. A to jsme nezapočítávali náklady sociálního systému na ty lidi. To znamená, že kdyby ze šachet odešly dva tisíce lidí, přijde stát o miliardu. A jsem přesvědčen, že pomoc státu při postupném dotěžování šachet, a nepopírám, že některé by se musely skutečně uzavřít, by mohla být řádově ve stamilionech korun, tedy že by stát ve výsledku ušetřil. A další věc je fakt, že je koksovatelné uhlí strategickou surovinou, bez níž by měly problémy třeba místní hutě.
Prezident Sdružení pro rozvoj Moravskoslezského kraje Pavel Bartoš.
Vládě se ale nelíbí, že neví, kdo vlastně společnost NWR nyní vlastní. Tvrdí, že neví, s kým jednat.
Těch problémů je v tomto směru více. Například bude velmi důležité zjistit, jaké jsou finanční toky mezi OKD a NWR. Ty nikdo nezná. To je tabu. Přitom jde o důležitou informaci. Kdyby se odřízly, s vědomím věřitelů, stát by věděl, kam co dává, že peníze určené na sociální záležitosti jdou na sociální záležitosti a neplynou někomu do kapes. Ve výsledku by mohli získat časem něco i ti věřitelé.
Proč už vláda nepraštila pěstí do stolu? Vlastníkem uhlí je přece stát?
Je, ale na cestě od státního podniku přes privatizaci až po současný stav došlo k mnoha hříchům. Manažerů i politiků. Každý se do toho bojí vrtnout. Ten podepsal privatizační smlouvu, ten zase to, ten tohle. Je to takový složitý podnikatelsko-politický spletenec.
Co je tedy potřeba udělat?
Jednat. Dotlačit majitele NWR k tomu, aby řekli, co chtějí. Není čas. A nejsou peníze. Nejsou peníze na odstupné horníkům, nejsou peníze na technickou likvidaci dolů. Nakonec může na stát spadnout vše. Rozhodně není dobrým řešením insolvence.
Jak to nakonec podle vás dopadne?
Jsem částečně optimista. Optimální by byla domluva s věřiteli na nějakém systému, třeba dohoda, jakou měl stát, když pomáhal Vítkovicím. Pár šachet by skončilo, ale zbytek by přežil. A pak by se vidělo, jestli třeba za pár let zase nestoupnou ceny. Nejhorší by bylo ty šachty zasypat, zavřít. Tím bychom si zavřeli spoustu variant dalšího vývoje.
