Pětadvacet let po pádu železné opony se Rusko vrací mezi přední exportéry obilovin. Země až donedávna platila díky exportům ropy a zemního plynu především za energetickou velmoc. To se však možná mění. Pšenice se za prvních sedm měsíců letošního roku na ruském exportu podílela 5,5 procenty.
„Vzhledem k našim přírodním podmínkám a klimatu jsme předurčeni k tomu, být vývozce,“ citovala americká agentura Bloomberg předsedu Ruské obilné unie Arkady Zlochevského. Země je tak na dobré cestě stát se největším producentem pšenice na světě. Tedy titulu, který naposled držela v carských dobách. Společně s měnícím se vnitřním trhem federace posiluje v dalších zemědělských odvětvích.
„Lidé začínají myslet na budoucnost,“ cituje agentura Andreje Burdina, jenž vlastní farmu ve stepi poblíž Černého moře. O tom, že se ruské pšenici daří, svědčí i fakt, že své živobytí za poslední roky rozšířil hned třikrát.
Farmářská renesance
Ruský úrodný pás, který se pne přes sluncem vysušené stepi od Černého moře k Volze, zažívá renesanci, kterou vede právě pšeničná produkce. Tu navíc žene oslabující domácí měna rubl, která za posledních několik let oproti americkému dolaru odepsala 45 procent své hodnoty. Na vině jsou protiruské sankce i nízká cena ropy, která se i přes letošní oživení oproti lepším včerejškům z roku 2014 pohybuje na méně než polovině ceny 118 dolarů za barel. Do zemědělství nyní investují místní farmáři i oligarchové. Ruská pšenice se tak dostává na výsluní, kterému dlouho dominovali velcí západní hráči.
Tamní pšenice vytlačila ze sil americké obilí v Egyptě, který je největším světovým dovozcem, a pevné zastoupení se jí daří získávat i na dalších trzích jako je Nigérie, Bangladéš nebo Indonésie. Ruští vývozci pšenice tak za poslední desetiletí zažívají lepší časy, než je tomu o exportérů z konkurenčních obilných velmocí.
„Rusko bude jedním z hlavních vývozců ještě dlouho, zvláště přihlédneme-li k potenciálnímu navýšení produktivity,“ uvedl hlavní manažer australské konzultační společnosti Market Check Tom Basnett. Pšenice z ruského úrodného pásu se navíc dobře uchytila i v oblasti jihovýchodní Asie, kde tradičně dominují právě australské dodávky. Podle serveru The Australian vzroste její podíl na klíčových asijských trzích do roku 2030 o 60 procent.
Zbytnělý apetit po ruské pšenici a rostoucí poptávka ze strany rozvíjejících se trhů tak dělá vrásky na čele nejen tradičním západním exportérům. Ruská vláda navíc zemědělský sektor štědře dotuje. Podnikatelům se daří i díky možnosti volného nákupu a prodeje půdy, ke kterému Kreml přistoupil před deseti lety. Přívětivější podnikatelské prostředí následně umožnilo investice do lepšího vybavení a umělých hnojiv, díky kterým se z kdysi neplodné půdy staly dobře prosperující pole.
Konkurenční manévry
Mnoho farmářů v Evropě a USA se na rostoucí ruskou produkci snaží reagovat nabídkou kvalitnějších obilných odrůd. Mnoho z nich ale kvůli přebytkům přistoupilo k omezení produkce.
Rusko má navíc značně omezené skladové kapacity, kvůli kterým musí úrodu rychle dostat na globální trhy, což ještě více stlačuje cenu této komodity. Tuna ruského obilí z oblasti Černého moře se na konci září prodávala za 169 dolarů (asi 4 077 korun), nejlevněji za posledních šest let.
