V souvislosti s pokračujícím vzestupem čínské ekonomiky na přední místa světových ekonomických statistik se začíná čím dál častěji hovořit o zařazení čínské měny na pozici světové měny. Mezinárodní měnový fond nedávno zařadil čínskou měnu do koše měn, které určují kurz jeho rezervní měny SDR.
Čínský jüan, též nazývaný renminbi neboli „lidová měna“, se však stále v globálním měřítku pohybuje spíše na okraji skupiny měn, které jsou užívány k vypořádání mezinárodních závazků. Stejná situace panuje i v rámci skupiny měn v rezervách centrálních bank, kde zatím jüan nijak nenarušuje hegemonii amerického dolaru.
Řada praktických výhod
Liberalizace směnného kurzu a internacionalizace jüanu jsou jedním z hlavních cílů prezidenta Si Ťin-pchinga, které se zatím nedaří. Kromě prestiže spojené s pozicí hlavní světové měny jde Číně především o řadu praktických výhod, jimž se těší země se světovou měnou. Například při obchodních transakcích není nutné měnu směňovat, což významně snižuje kurzové riziko, a pomáhá tak domácím exportérům i importérům.
I bez podrobné ekonomické analýzy je zřejmé, že posílení pozice jüanu jako světové měny je z pohledu Číny žádoucí. Co tedy brání vyšší internacionalizaci jüanu? Jde o typický příklad otázek spojených s nastavením celého ekonomického systému a jeho strategickým směřováním, se kterými se Čína po velmi úspěšném ekonomickém rozvoji posledních dekád potýká.
Ani Čína není imunní
Čínská měna je v současnosti měnou s pevným směnným kurzem. To znamená, že za udržení její hodnoty ve stanoveném pásmu odpovídá centrální banka. Již zde můžeme vidět základní rozdíl oproti měnám tržních ekonomik v čele s USA, eurozónou či Japonskem. Měny těchto zemí (a měnové unie v případě eurozóny) jsou totiž volně plovoucí a jejich kurz je utvářen na základě nabídky a poptávky na mezinárodních finančních trzích.
Pro investory je tržní systém utváření směnného kurzu transparentnější než administrativní rozhodnutí centrální banky. V čínském případě je však problém daleko zásadnější povahy. Ani tak velká ekonomika jako Čína není oproštěna od dopadů zákonů mezinárodní ekonomie, které jsou ve své základní podobě podobné zákonům přírodním. V tomto ohledu jde o takzvané Mundell-Flemingovo trilema, někdy nazývané nedosažitelná trojice.
O co jde? Podle tohoto zákona si může vláda každé země vybrat, zda omezovat, či neomezovat pohyb kapitálu, ovlivňovat domácí úrokové míry nebo ovlivňovat směnný kurz domácí měny. Může si vždy vybrat pouze dva ze tří lákavých cílů.
Volný pohyb kapitálu je v současnosti brán jako žádoucí, neboť umožňuje jeho nejefektivnější umístění. Pokud za tohoto předpokladu vláda určuje domácí úrokové míry, nemůže mezinárodním finančním trhům zabránit v utváření tržního směnného kurzu měny. Chce-li však vláda mít k volnému pohybu kapitálu i kontrolu nad směnným kurzem, ztrácí schopnost svévolně určovat domácí úrokové míry, neboť musí hledět na reakce mezinárodních finančních trhů. Pak je zde poslední (z ekonomického pohledu nejméně žádoucí) možnost – omezení pohybu kapitálu do a ze země spojené s ovládáním úrokových měr i směnného kurzu.
Čína vždy v historii preferovala omezování pohybu kapitálu a udržování kontroly nad úrokovými měrami i směnným kurzem. Tato varianta je vhodná pro rozvojovou, rychle rostoucí ekonomiku. Je však otázkou, zda je vhodná pro druhou největší ekonomiku světa, která si v mezinárodním ekonomickém pořádku hledá místo odpovídající jejímu čerstvě nabytému významu (včetně internacionalizace její měny).
Čína proto v současnosti uvolňuje kapitálové kontroly, aniž se však vzdává kontroly směnného kurzu a domácích úrokových měr. V důsledku této politiky dochází nyní ke snižování zásoby čínských devizových rezerv, které centrální banka používá k udržování hladiny směnného kurzu. To potvrzuje, že ani Čína není imunní vůči zákonům mezinárodní ekonomie.
Velké rozhodnutí
Čína, jako druhá největší ekonomika světa dle hrubého domácího produktu, druhý nejvýznamnější dovozce a největší světový exportér, si musí dříve či později pro zachování ekonomického růstu zvolit strany ve zmíněném trilematu tak, jak to postupně udělaly od 70. let 20. století rozvinuté tržní ekonomiky. Ať se rozhodne jakkoli, bude to mít významné dopady na fundamentální nastavení čínské ekonomiky.
Jde o další z výzev pro vedení země, které si Čína „sama způsobila“ nevídaným ekonomickým rozvojem po roce 1978. Ukazuje se totiž, že hospodářská politika, která Čínu posunula na její současnou ekonomickou pozici, nemusí být stejná s tou, která ji může v blízké budoucnosti vyzvednout na místo první. Čínu tak v příštích letech čekají mnohé zásadní reformy, které bude s napětím sledovat celý svět.
