Předvánoční shon, nákupy dárků na poslední chvíli, těžká hlava z toho, zda o Vánocích vyjdeme s nakoupeným jídlem a pitím, to vše na klidu nepřidá. „Pacienti se chtějí předzásobit léky,“ zlehčuje psychiatr. Vánoce jsou ovšem pro mnohé podle jeho zkušeností velkým náporem na psychiku.
Shodneme se na tom, že Vánoce mohou být i svátky plné stresu?
Shodneme. Ale je nutné si uvědomit, že stres je dvojího druhu. Ten, který chceme, tedy to těšení, případně pocity po vítězství, kterému říkáme eustres. A pak existuje distres, který je ten špatný. Vánoce s sebou, jak předpokládám, dříve nesly především eustres. A je jedno, jestli Vánoce jako oslavy narození Ježíška, slunovratu či čehokoliv jiného. Období na konci roku bylo vždy spojené s očekáváním a bilancováním. Takové stavy jsou plné eustresu. Ale zároveň v realitě vnímám, že jsou Vánoce hodně o tom, že něco musíme, že je něco nutné, aniž by tam byla otázka, zda to tak vůbec chceme. A to je živná půda pro distres.
Karel Moravec
|
Existuje proti němu nějaká prevence?
Samozřejmě! A je velmi jednoduchá. Přijmout ten svátek se vším všudy, tedy i s adventem. Se čtyřmi týdny zpytování, vzpomínání, dokončování a očekávání toho, co přijde. Znovuobjevení Vánoc jako svátosti, jako rituálu vede k tomu, že převáží eustres. Vždyť jsme na světě jenom jednou. Další rok je za námi a tím, že končí, nám dokazuje, že jsme úspěšní. Že jsme jej na rozdíl od mnohých zvládli.
Jenomže dnešní doba je uspěchaná a hektická. Ne každý dokáže čtyři týdny věnovat hodnocení a těšení se a do toho nechtěného distresu přece jenom spadne. Co se potom v jeho hlavě děje? Co je motorem škodlivého stresu?
Dopamin a adrenalin. Máme na den určitou porci adrenalinu. Ta ovšem v těle nečeká, ale je potenciálem, který nadledvinky vyprodukují. Má velice krátký poločas rozpadu, takže jej musí tělo vyrobit těsně před použitím. Nejlepším použitím je svalová činnost. Podle prastarého principu útok nebo útěk jako reakce na nebezpečí se adrenalin vyplaví tehdy, když je potřeba. Ale naše cíle jsou jiné než naše potřeby a úplně jiná je i cesta, jak k cíli dojít. Takže nadledvinky produkují adrenalin falešně v situacích, které vůbec neodpovídají ohrožení organismu. Typický klaustrofobik ve výtahu. Reálně ví, že se mu nic nestane, ale má takovou tíseň, že raději půjde pěšky. A když se dávka tohoto hormonu vyplaví jindy, než jej dokáže tělo zužitkovat, začne používat hladkou svalovinu, tedy dýchacího a trávicího ústrojí.
Mohou podobné stavy vyvolat i Vánoce?
Je to podle principu chci, nebo musím. Spousta lidí v podstatě ani slavit nechce, protože s nimi má spojený například úzkostlivý prožitek z minulosti. Ale přizpůsobují se a účastní se něčeho, čeho se vlastně ani účastnit nechtějí. Překonávají sice malý, ale přece jen odpor. A ten dokáže za léta kumulace způsobit až averzi. Například vůči předvánočním nákupům.
Když už se člověk dostane do toho nezdravého stresu, co má dělat, aby se z něho dostal?
Hlavně si musí uvědomit, že v něm je. Eustres je distresem doprovázen naprosto běžně. Dá se to připodobnit k symbolu jinu a jangu. Stres je celek a distres a eustres jsou jeho součásti. Výslednicí eustresu je tak radost, ale i únava, ovšem v tu chvíli příjemná, jakou známe třeba po dlouhé túře. A stejný druh únavy, pokud jí nebude ta túra předcházet, budeme vnímat jako výsledek nemoci. A to je vlastně i ta zásadní otázka. Vánoce by měly být svátky klidu a míru, ale aby jimi byly, potřebujeme v každodennosti zažít ten distres, abychom si mohli vůbec něco příjemného užít.
V souvislosti s Vánocemi se ovšem často skloňuje i další slovo, s nímž se v ordinaci setkáváte pravidelně. Deprese. Jsou Vánoce depresivními svátky?
Deprese je pro psychiatra klinický pojem, který chápe úžeji jako nemoc, než jak se o ní obecně mluví. Rozděluji proto depresi jako nemoc, a takzvaný smutek všedního dne. Příklad: Muž, který se v srpnu rozvedl, bojuje o děti, které má v rámci předběžného opatření exmanželka, s níž ovšem nekomunikuje. Tak takový muž bude o Vánocích smutný. Je sám, zatímco loni tou samou dobou byl pořádný šrumec. Je to prototyp člověka, který zažívá spíš smutek všedního dne. Deprese jako nemoc se objevují často v souvislosti s tím, že jsou lidé pod emocionálně větším tlakem, protože vědí, že kvůli ekonomické situaci nedosahují na to, co kolem vidí, a zároveň vědí, že kvůli nemoci nemají jak uplatnit motivační složku. Ať se děje, co se děje, upadají do takového stavu, že svátky raději prospí, než prožijí.
Takže v ordinaci poznáte na počtu pacientů, že se blíží Vánoce?
To ano! Nicméně podstatná část té vícepráce před Vánocemi jde na vrub obecnému zvyku předzásobovat se. To, že máme na Vánoce nadbytek, jako by se týkalo i léků. Když má pacient více másla a mouky, má pocit, že by měl mít i více diazepamu nebo prozacu. I když 2. ledna se běžně ordinuje. Je to takový rituální atavismus. Naši předci před deseti tisíci lety to takhle neměli. Oni každodenně bojovali o život. A když neměli vybojováno, tak museli věřit, že to nějakým způsobem přežijí. Ty programy jsou v nás pořád. To, že nemusíme každý den bojovat o holý život, ještě neznamená, že naše programy nefungují. Právě ony totiž spouští nadledvinky v situacích, které tomu neodpovídají. Takže když jdu nakoupit, jdu jakoby lovit. Tělu je jedno, že program na lov je jiný, než je potřeba na nakupování. Někdo přebytek adrenalinu schová do zaťaté pěsti, jiný třeba do někoho úmyslně drcne vozíkem. Někdy vznikne dominový efekt, lidé na sebe řvou. On ten eustres a distres fungují z každé strany. Ať jednotlivci nebo skupiny, všichni chceme tu radost, ale často děláme všechno pro to, abychom ji neměli.
