Další překvapení se nekoná: po sérii nečekaných zvratů francouzská prezidentská volba skončila přesvědčivým vítězstvím Emmanuela Macrona. Potvrdilo se, že krajní pravice ve Francii stále nemá šanci se na celostátní úrovni prosadit. A Macron, navzdory rozpačitému začátku kampaně mezi 1. a 2. kolem, dosáhl se svými 66 procenty lepšího výsledku, než se čekalo. Nicméně jeho vítězství trpí několika „ale“.
Macron ovládl prezidentské volby |
Především bylo dosaženo s - na francouzské poměry - relativně slabou volební účastí: téměř 25 % voličů se rozhodlo 2. kolo ignorovat. V roce 2012 to bylo 19,7 procenta, v roce 2007 dokonce jen 16 %.
Netypickým a pro nově zvoleného prezidenta nedobrým jevem je též skutečnost, že účast mezi 1. a 2. kolem volby poklesla: ve Francii je obvyklý opak. Například v roce 2012 přišlo k 2. kolu o zhruba 430 tisíc voličů více. A v roce 2002, kdy se poprvé do 2. kola probojoval kandidát krajně pravicové Národní fronty, volební účast mezi 1. a 2. kolem vzrostla dokonce o více než 3,3 milionu voličů.
Lukáš Macek Vystudoval politologii, vede dijonskou pobočku Pařížského institutu politických studií (Sciences Po) se zaměřením na evropské záležitosti a země střední a východní Evropy. V minulosti byl poradcem Josefa Zieleniece a Jana Švejnara. Ve volbách do Evropského parlamentu 2009 byl lídrem kandidátky SNK Evropských demokratů. |
Další slabinou je rekord v počtu neplatných (přibližně 3 %) a bílých (zhruba 8,5 %) hlasovacích lístků. To znamená, že 11,5 procenta voličů, kteří si dali tu námahu a k volbám přišli, nebylo ochotno Macrona podpořit ani jakožto „menší zlo“ tváří v tvář krajní pravici. V roce 2002 ve 2. kole mezi Jacquesem Chirakem a Jean-Marie Le Penem se takto zachovalo jen 5,39 % voličů.
I celkově je srovnání se situací z roku 2002 pro Macrona ošemetné: Chirac tehdy rozdrtil Le Pena poměrem 82,2:17,8. Jakkoli lze tento rozdíl mezi dnešním výsledkem a precedentem z roku 2002 vysvětlit mnoha dalšími a dost možná i důležitějšími faktory, nic to nemění na skutečnosti, že pro relevantní počet voličů, kteří v 1. kole volili jiné kandidáty, nebyl „menším zlem“ Macron, ale naopak Le Penová.
Přidejme k tomu evidentní fakt, že hodně voličů, kteří ho v 2. kole podpořili, Macrona volili jen pro to, aby zamezili zvolení Le Penové. Na jakoukoli další podporu z jejich strany tedy může okamžitě zapomenout. I proto je zřejmé, že Macronovo vítězství stojí na relativně vratkých základech a že červnové parlamentní volby pro něho v žádném případě nebudou pouhou formalitou, spíše „třetím kolem“, které volbu definitivně rozhodne.
Macron má v rukou i trumfy
Ano, Francie si nezvolila svého nejmladšího prezidenta v záchvatu nadšení, ale poněkud rozpačitě a spíše vylučovací metodou. A Macron nejspíš nejenže nebude moci počítat se sto dny hájení (či, jak Francouzi říkají, se „stavem milosti“), ale je dost pravděpodobné, že zejména radikální levice a odbory se pokusí jej velmi rychle otestovat a dostat pod tlak.
Na druhou stranu však má Macron v ruce i nezanedbatelné trumfy. Jak už bylo zmíněno, jeho výsledek je lepší, než se čekalo: skóre srovnatelné s rokem 2002 po něm nikdo ani nechtěl. A to tím spíše, že reakce poražených kandidátů a stran z 1. kola byla letos mnohem méně jednoznačná.
V roce 2002 téměř nikdo otevřeně nepropagoval možnost se 2. kola nezúčastnit či vhodit do urny bílý lístek, letos se k tomuto řešení hlásil kdekdo. I proto se nikdo nedivil, že většina průzkumů naznačovala výsledek kolem 60 %, některé i lehce pod touto psychologickou hranicí.
A popravdě řečeno v uplynulých měsících naopak leckdo očekával, že Marine Le Penová nejenže pokoří hranici 40 %, ale že se za určitých okolností může dostat i na dosah vítězství. V tomto kontextu se jeví Macronových 66 procent jako výrazný úspěch, který mu dodává nemalou autoritu.
Jeho dalším trumfem je fakt, že tohoto dobrého výsledku dosáhl, aniž by před 2. kolem nějak zásadně změnil svůj programu či rétoriku. Zejména poražený kandidát krajní levice Jean-Luc Mélenchon na něj tlačil, aby udělal určitá gesta, respektive aby rezignoval na určité body svého programu.
Macronův triumf odšpuntoval ódu na francouzskou radost |
Macron to odmítl, což bylo poněkud riskantní, ale vyplatilo se to: kdyby začal svůj program rozmělňovat a ořezávat ještě před zvolením, nevěštilo by to pro další průběh jeho mandátu nic dobrého.
V neposlední řadě mu mohou též pomoci pozitivní mezinárodní ohlasy na jeho zvolení, na které část francouzských voličů může být citlivá. Současná politická situace ve Francii má celou řadu objektivních a konkrétních příčin, se kterými se nový prezident hned tak nevypořádá. Ale do značné míry je též plodem určité kolektivní deprese, krize sebedůvěry, komplexu vůči jiným zemím, zejména vůči Německu.
Mladý a energický prezident, který za pouhý rok zvládl zcela změnit pravidla francouzské politiky, může podstatně ovlivnit image Francie navenek a tím i způsob, jak země vnímá sama sebe, jak moc si věří.
Klíčové bude složení parlamentu
Klíčovou otázkou nyní je, zda Macron získá v Národním shromáždění většinu. A pokud ano, tak jak bude vypadat, jaká bude její vnitřní politická a ideologická rovnováha. A zda se bude jednat o většinu složenou z poslanců a priori zvolených s nálepkou „prezidentská většina“, či zda bude Macron muset vytvořit něco, na co Francie není od roku 1958 vůbec zvyklá: jakousi formu vládní koalice mezi „jeho“ poslanci a těmi, kdo budou zvoleni za jiné strany, které se v nadcházející kampani budou vůči němu více či méně ostře vymezovat.
Obvykle platí, že voliči čerstvě zvolenému prezidentovi „navolí“ loajální většinu. Ale letos? Výsledky 1. kola ukazují, že politická scéna se rozdělila na čtyři srovnatelně silné bloky, což činí výsledky parlamentních voleb velmi nepředvídatelnými. Tím spíše, že francouzský volební systém umožňuje postup do 2. kola všem kandidátům, kteří se dostali nad hranici 12,5 % registrovaných voličů.
Při vysoké volební účasti to může znamenat, že v řadě okrsků se 2. kolo může odehrát mezi třemi či dokonce čtyřmi kandidáty, což otvírá prostor i extrémním stranám. Pokud Le Penové krajní pravice a Mélenchonova krajní levice získají relevantní počet mandátů, Macron se může ocitnout v patové situaci.
Macronovo vítězství tak přináší mnoho otazníků a nového prezidenta čeká trnitá cesta. Avšak z hlediska politických trendů a dynamik v Evropě je tu - po rakouských a nizozemských volbách - další důkaz, že posilování radikálních politických sil, které útočí na samotné základy tradičních západních demokracií a poválečného vývoje západní Evropy, naráží na své limity.
Jedná se jen o dočasné zpomalení jejich vzestupu nebo o začátek jejich ústupu ze slávy? Odpověď na tuto otázku do značné míry závisí právě i na Macronově schopnosti uspět v nové roli.
Projev Emmanuela Macrona:
7. května 2017 |
