Koncem května vydala Česká národní banka tzv. opatření obecné povahy, kterým od července 2018 zvyšuje sazbu tzv. proticycklické kapitálové rezervy na dvojnásobek (tj., na 1 %) celkového objemu rizikové expozice. Již od dubna bankám doporučuje poskytovat úvěry s nižším ukazatelem LTV, tedy s nižším poměrem úvěru k zástavní hodnotě. A pro případ, že by dobré slovo nestačilo, leží nyní v parlamentu návrh novely zákona o ČNB, který by toto nezávazné doporučení umožnil přetransformovat ve tvrdý příkaz.
Martin Lobotka, hlavní analytik Conseq Investment Management.
V novele zákona sice byla některá nelogická omezení spotřebitelské volby, jako například co s refinancováním, když při ukončení fixace LTV přesahuje 90 %, aby klient nezůstal rukojmím původní banky. Postup ČNB je ale i tak žádaným a na rozdíl od intervencí i potřebným krokem. A to i navzdory tomu, že se ozývají hlasy o tom, jak bude takovými kroky některým skupinám odpírána možnosti získat byt, jak je to asociální.
S realitiními krizemi není radno si zahrávat
Ty je nutno kategoricky odmítnout. Nejenže právo na vlastní byt na hypotéku (nota bene bez vlastních úspor) neexistuje, pohled do nedávné minulosti navíc ukazuje, že s realitními krizemi si neradno zahrávat. A že je v těchto případech mnohem lepší chybovat na straně přílišné přísnosti nežli na straně přílišné benevolence.
Pohled do USA v roce 2008, do Švédska začátkem 90. let či do Japonska bolestivě potvrzuje, že recese po hypotečních krizích jsou delší a hlubší než recese „obyčejné,“ a oživení po nich je pomalejší a mělčí. V ČR to možná ještě není nemovitostní bublina, ale že jsou ceny nemovitostí v ČR stále více odtržené od makroekonomických fundamentů (např. mzdy) je nesporné. Protože však málokterá bublina začíná prudce a je těžké ji identifikovat, dokud není pozdě - Alan Greenspan, ex-šéf Fedu, ještě v červnu 2005 „nepokládal bublinu v cenách nemovitostí v celých Státech“ za pravděpodobnou – je na místě jednat dřív než později.
Objevily se také názory, že by ČNB měla proti riziku hypotečního úpalu bojovat růstem sazeb. To je však jak jít s kanonem na zajíce.
Zaprvé, růst úvěru je nadměrný primárně v sektoru nemovitostí, nikoliv např. v sektoru fixních investic. Zvýšit sazby všem když je problém lokalizován je s nadsázkou jako srovnat Mosul se zemí jen proto, že je tam někde šéf IS.
Zadruhé, růst sazeb by musel být ostrý, aby zastavil momentální rezidenční frenesii a dvě utažení po čtvrtprocentu za rok, rok a půl nepomůžou.
Zatřetí, a to je nejdůležitější, ČR není Severní Korea: otevřenost znamená, že na ČNB zas tolik nezáleží. Faktory udržující nízko výnosy dlouhých dluhopisů, tedy referenčních instrumentů pro sazby hypoték, jsou mimo vliv ČNB. Vzpomeňme na slavnou „Greenspanovu záhadu z února 2005,“ kdy se v Senátu podivoval nad tím, že navzdory šesti utažením měnové politiky šly dlouhé výnosy dolů. Globální přebytek likvidity a úspor dělal své. V situaci, kdy v eurozóně stále naplno běží kvantitativní uvolňování, je to ale stejné: české výnosy nahoru příliš nepůjdou, ani kdyby ČNB zvýšila sazby dnes.
ČNB tak postupuje správně, že chce do ruky – řečí armády – „přesně naváděnou munici.“
