Dub červený byl v 19. století dovezen do Česka ze Severní Ameriky, aby svou barevností zkrášlil zdejší parky či aleje. Nyní však figuruje na nejčerstvějším evropském seznamu invazních druhů.
„Provádíme monitoring 322 ploch napříč zemí a za více než dvacet let praxe můžu říct, že se semenáčky dubu červeného objevují stále víc i v normálních lesích, kde je vzrostlý jedinec bůh ví jak daleko. Žaludy, jejichž prostřednictvím se množí, roznášejí veverky i další zvěř,“ popisuje přírodovědec Václav Buriánek z Výzkumného ústavu lesního hospodářství a myslivosti (VÚLHM).
Pražskou zeleň dusí nepůvodní druhy stromů, lesníci se jich zbavují Pokácené stromy v oboře Hvězda. (1. března 2018) |
Právě kvůli mimořádně velkým plodům, které chutnají zvěři, lesníci nepůvodní druh rádi sázeli třeba do zvířecích obor. „Začali s tím jako s krmivem pro černou zvěř, dnes je jí však už tolik, že ji ani nestačí střílet, takže tento argument padá,“ doplnil ekolog Karel Prach z Botanického ústavu Akademie věd ČR.
Například správa pražských lesů v uplynulých měsících vykácela desítky zdravých dubů červených v hojně navštěvované oboře Hvězda. Druh má totiž tendenci vytlačovat původní středoevropské druhy dubů - letní a zimní - a postupně vytvářet jednotvárný porost.
„Tato na první pohled krásná dřevina působí v českých lesích čím dál větší obtíže. V našich klimatických podmínkách je velmi vitální a vůči svým středoevropským kolegům i agresivní. Poslední výzkumy také prokázaly, že negativně ovlivňuje okolní půdu,“ informovala mluvčí Petra Fišerová.
Výnosnější než původní duby
Mluvčí Lesů ČR na dotaz iDNES.cz potvrdila, že její pracovníci každoročně napříč zemí sází hned několik hektarů dubu červeného. „Žádné problémy nepůsobí, v lesích se jedná o doplňkovou dřevinu využívanou v rámci běžného hospodaření pro zvýšení pestrosti porostů,“ obhajuje strategii Eva Jouklová.
Doplnila, že v českých lesích nejsou problémem ani jiné cizokrajné dřeviny. „Omezovány jsou pouze v chráněných územích, kde je cílem přirozená druhová skladba bez přítomnosti cizích dřevin,“ doplnila. Jako příklad uvedla borovici vejmutovku v Národním parku České Švýcarsko. V dalších lokalitách zase správci likvidují akát, který tráví okolí toxickými látkami z kořenů.
Lesníkům se dub červený jako druh vyplatí. Snáze se uchytí a roste rychleji než naše původní druhy dubů, takže má vyšší výnosnost. „S dubem je potřeba počítat a nebát se ho. Na chudých stanovištích nižších poloh je na tom z hlediska produkce dřeva i schopnosti prosadit se v porostech lépe,“ potvrzuje Ondřej Špulák z VÚLHM, který druh zkoumá z hospodářského hlediska.
Například v písčitých polabských lokalitách v okolí Hradce Králové či Týniště je podle něj problém „upíchnout“ jakékoli hospodářsky zajímavé listnaté stromy. V těchto vegetačních stupních pod 500 metrů nad mořem se proto pěstuje hlavně borovice, jejíž dřevo však není tak užitečné jako dubové.
„Co se týče kvality, není mezi dřevem původních dubů a dubu červeného rozdíl. Ani v pevnosti není výrazná odchylka. Po technologické stránce má i dub červený širší využití než jen jako palivo, jde pouze o to, že jsme zvyklí na šedo-nahnědlé bukové dřevo, kdežto tohle je načervenalé,“ porovnává Špulák.
Nejinvazivnější dřevina budoucnosti?
Karel Prach však s podobnou cílenou výsadbou nesouhlasí. „Velmi mi vadí, když lesníci dub červený pořád vysazují v lužních lesích, kde se stává velmi nepříjemnou invazní dřevinou. Osobně se velmi bojím důsledků, dub červený považuji za největší hrozbu pro naše lesy,“ podotýká.
Už nyní je podle něj na některých místech rozšířenější, než by bylo žádoucí - například právě v Polabí, na Třeboňsku či v nivě řeky Moravy. „Celoplošně to nejsou ani jednotky procent, ale lokálně už je ho někde až dost a za padesát let by to mohl být velký problém,“ uvažuje Prach.
Do EU nesmí husice, ondatra ani psík. Dostali se na seznam invazních druhů |
Největším problémem je podle něj skutečnost, že dub červený vytěsňuje původní druhy. Navíc má hustou korunu, hodně stíní a jeho opadané listí se rozpadá pomaleji, což brání v růstu přízemním bylinám. O kvalitě dřeva podle jeho slov i sami lesníci často pochybují a někdy jej označují v podstatě za palivové.
Podle Václava Buriánka výzkumníci masivní potlačování původní vegetace zatím nepozorují. „Zatím to není dramatické, možná v místech, kde je stromů víc. Zvěř semenáčky zpravidla zlikviduje. Cíleně vysazené domácí druhy se většinou oplocují, je nutné je před přemnoženou zvěří chránit,“ podotýká.
„Dnes to obří problém ještě není, ale do budoucna to bude nejinvazivnější dřevina, pokud s tím nic neuděláme. Výhledově by u nás mohly nad původními druhy dubů převládnout ty červené, což nechceme. Nemůžeme být fundamentalisté, ale doporučoval bych kácet. Přednostně v chráněných územích či jejich blízkosti, ale také na okrajích větších lužních lesů,“ doporučuje Karel Prach.
Jako hospodářská dřevina však už má dub červený podle Ondřeje Špuláka v tuzemsku své nezastupitelné místo. „Tento názor sdílejí i zahraniční odborníci. Musíme však hospodařit tak, aby byl v porostech, kde ho chceme a nešířil se tam, kam nechceme. Souhlasím s tím, že ve zvláště chráněných oblastech a jejich ochranném pásmu je potřeba ho omezovat nebo i likvidovat,“ uzavřel.
16. března 2018 |
