Džíny byly za totáče luxusem, na který se muselo dlouho šetřit. Ani dostatek financí ale nezaručil úspěšný nákup. Pokud jste neměli příbuzné na Západě, nezbývalo než se vypravit pro pravé „zápaďácké“ džíny do tuzexu.
Nemáš bony, nemáš džíny
Obvyklou kulisou před obchody Tuzex byli postávající veksláci, mumlající tolik známou větu: „Bony? Nějaký bony?“. Oficiálně se hodnota jednoho bonu rovnala hodnotě jedné koruny, ale realita byla jiná. Za jeden bon jsme museli dát pět až šest korun.
Džíny přitom stály okolo třiceti až šedesáti bonů, ty lepší klidně i sto. Při tehdejších platech, pohybujících se na začátku osmdesátých let kolem patnácti set korun, to byl hotový majlant. „Ve svých čtrnácti, to byl rok 1982, jsem jel na čtrnáctidenní brigádu česat chmel. Skoro celá výplata pak padla na nové džíny z Tuzexu,“ vzpomíná pan Ladislav.
Džínový trend se k nám dostal už v padesátých letech a okamžitě se stal trnem v oku vládnoucích elit. Tehdejší „texasky“ byly často zakázány na školách, možná i proto se ale staly oním vytouženým „zakázaným ovocem“.
Sedmdesátá léta znamenala změnu postoje k džínám a první pokusy o tuzemskou výrobu. Chyběl tu ale vhodný materiál i znalost výrobního postupu a domácí produkt se tak stal pouhou náhražkou. V módě byl sepraný vzhled a výrazné prošití, což československým „prekonkám“ chybělo.
„Když jsem začala chodit na střední, podařilo se našim v tuzexu koupit seprané mustangy. Ve třídě pak všem spadla brada,“ říká paní Jolana. Ceněné byly také značky Pace, HIS, Levi’s, Wrangler nebo Rifle. Důležitým kritériem byla barva džínů, tmavé se totiž považovaly za naprosto nemožné.
Roman Skamene a Jan Potměšil ve filmu Bony a klid z roku 1987. Snímek je vydařenou připomínkou poměrů před rokem 1989.
Na otočku do Budapešti
Módní mekkou se na konci sedmdesátých let stala Budapešť. V Maďarsku se v roce 1978 začaly vyrábět pod značkou Trapper celkem obstojné napodobeniny džínů a jezdil si pro ně snad celý východní blok. Mimo to se tu dala sehnat relativně moderní móda.
„Když jsem poprvé přijel do Budapešti, cítil jsem se jako na malém Západě,“ usmívá se pan Ladislav. „Od té doby jsem tam byl ještě několikrát, vždy na otočku. Nejvíc mi utkvěly v paměti malé prodejny textilu v pavlačových domech.“
Po nákupech ale přicházela na řadu obava, zda se podaří všechno převézt přes hranice. Často si tak českoslovenští zákazníci oblékali nakoupené oblečení rovnou na sebe a třeba i v několika vrstvách.
Od zvonáčů po mrkváče
Tatínek paní Petry pracoval na ministerstvu kultury, a protože uměl jako jeden z mála anglicky, jezdil na Západ na služební cesty. „Když jel do kapitalistické ciziny, dostával diety na jídlo, a pak vůbec nejedl, aby mi za ušetřené peníze koupil džíny. V roce 1976 mi přivezl jedny z Anglie se štítkem s anglickou vlajkou na zadku. Ve škole mi pak řekli, že musím vlajku odpárat,“ popisuje Petra.
K džínům se nosily boty „důchodky“ se zipem a vytahaný svetr po tátovi, těm nejobletovanějším klukům nesměla chybět také džínová bunda a „číny“, tedy bílé sportovní tenisky.
Československý pár užívající si výdobytků imperialistické kultury: džínů i bruslí.
Protože patřily ke vzácným komoditám, nosily se džíny až do úplného rozedrání. Když přestaly být v módě široké nohavice, zužovaly se, aby ze „zvonáčů“ vznikly „mrkváče“. Vysněné barvy se dosahovalo tak, že se džíny dřely kartáčem, až byla voda úplně černá.
Mnohým z nás jistě ulpěl v paměti specifický pach, který u této procedury zaplnil koupelnu. Na díry se pak našívaly záplaty ze starých kalhot, ideálně z lýtkových částí, které byly většinou nejzachovalejší. Džínovina byla ale tvrdá a člověk se při takovém spravování pořádně zapotil.
Podle paní Jolany měly džíny z tuzexu dlouhou životnost. „Stály mě sice polovinu platu, ale nosila jsem je ještě na konci devadesátých let, přičemž koupené byly těsně před revolucí.“
