Následoval zákaz výroby a prodeje. Do roku 1915 pak postavila absint mimo zákon téměř celá Evropa.
Ne tak Československo, jež ostatně se zákazem otálelo úspěšně až do listopadového převratu. Po něm to už patrně nestálo za to, což byla jistě jedna z důležitých okolností, která způsobila, že slavný comeback podezřelého alkoholu na evropskou scénu se odehrál zčásti v české režii.
Určitou roli tu sehrály jistě i poněkud nepřehledné legislativní a společenské poměry, stejně jako pochopitelná touha dělat, co není zakázáno a hlavně si do toho nenechat moc mluvit.
Říká se, že první český absint se objevil v telčském baru Besídka, kam často zajížděli členové brněnského divadla Sklep. Jednou se tam potkali s Radomilem Hillem, lihovarníkem, který se po desetiletích čekání vrátil k rodinnému majetku, a inspirovali ho, aby konečně otevřel zašlý sešit, do něhož jeho otec Albín Hill zapisoval receptury – mj. i na absint. Trvalo to snad týden, možná měsíc a první dodávka byla na místě.
 |
Článek vznikl ve spolupráci s časopisem BarLife |
Věhlas českého absintu se šířil od úst k ústům a z jedné cizí země do druhé. Pašován v nejneuvěřitelnějších konspiračních obalech (třeba v krabicích od mléka) přes hranice, těšil se doma vlídné pozornosti. Byl zelený, obsahoval 70 procent alkoholu, zatraceně rychle opíjel; jen se jaksi neměl k tomu, aby po přidání vody zbělel. To mu ovšem nijak nezabránilo, aby se po určité době neobjevil na regálech jednoho z nejproslulejších a nejdražších obchodních domů světa – Harrod´s.
Přijetí Hillova absintu britskou odbornou veřejností bylo fenomenální. V patrně nejprestižnějším profesionálním časopisu CLASS se mu věnoval osobně Ian Wisniewski. Všímá si spíše akvamarínového zabarvení, dobře vyvážené chuti s nižší úrovní anýzu, která dovoluje probleskovat pomerančovým tónům curaçaa a zdůrazňuje dotyk banánu a máty. Odhaluje i stopy vůně eukalyptu po přidání vody.
Poté, co zasáhl svět Hillův absint, roztrhl se s produkcí destilátů absintu podobných pytel. Všem to ale nakonec vytmavila společnost Pernod, když nedávno nabídla trhu Pernod aux extraits de plantes d´Absinthe, osmašedesátiprocentního přímého následovníka původní zelené víly Henriho-Louise Pernoda. Je pravda, že i tento výrobek přidržela Evropská unie co do obsahu tujonu na uzdě, a tak ho v něm najdete zhruba 10 mg v litru. Je to desetkrát skromnější koncentrace než v původním destilátu, leč všechny ostatní parametry kopírují předlohu.
S tímhle tujonem, který byl vždy považován za halucinogenní, to je zvláštní. Jeho hlavním a vlastně jediným zdrojem je pelyněk pravý. Výtažek z této byliny se běžně používá při výrobě vermutů (ostatně anglický ekvivalent pro pelyněk je wormvood; jeho podoba s vermutem je nápadná), přičemž v těchto vínech evropští zákonodárci připouštějí tujonu třiapůlkrát více než v absintu. Nikdo pořádně neví proč, ale téměř všichni na to kývají.
Do té stovky v pravém absintu to má ještě daleko, ale určité vykročení tu je. Možná, že obsah tujonu není až tak podstatný, jak Evropa po desetiletí věřila. Třeba ty následky z nemírného pití absintu je spravedlivé přičíst spíše vysokému procentu alkoholu než droze, jejíž účinky nebyly nikdy prokázány nad veškerou pochybnost.
Móda absintu pozvolna ustupuje módám čerstvým a proud absintových turistů, volící Prahu jako víkendovou destinaci, slábne. Tím zajímavější se jeví orientace na absint jako součást míšených nápojů. Zdá se, že v recepturách se účastní jak kořenný charakter lihoviny, jež dává drinkům osobitost, tak volty, které mu propůjčují razanci.
