Když jsem se na vás ptal některých vašich spolupracovníků, tak všichni – a to nepřeháním – měli téměř panický výraz ve tváři. Báli se o vás cokoliv říct. Čím si to vysvětlujete?
Jsou loajální, taky bych vám o nich nic neřekl. Ke slušnému chování zaměstnanců patří nemluvit o práci navenek. Pokud jde o pracovní věci a o to, jak se společnost chová uvnitř, tak je striktní pokyn, že na to máme tiskové oddělení.
Mají z vás kolegové strach?
To funguje stejně jako u vás v redakci. Někdo má určitě z šéfredaktora panický strach, někdo je jeho kamarád.
Ale vás předchází hrozivá pověst.
Nejsem placen za to, abych byl oblíbený, ale za to, abych akcionářům vydělával peníze. Jestli si o mně někdo myslí, že jsem zlý, je mi to plně jedno. Kdybych byl najmut na to, abych byl populární, dělal bych to a věřte, že bych to uměl.
Co je pravdy na tom, že jste schopný na poradách držet lidi do pěti hodin do rána?
Ano, jsem. Jsem. I když už ne tak často, jako když jsem byl mladší. Razím zásadu, že šéf má odcházet z práce poslední. Jsem schopen je držet do rána, když o něco jde, samoúčelně jsem to udělal asi dvakrát a nebylo to dobře. Byla to hloupost.
O vás se říká, že berete milion měsíčně.
A řeknu vám, jak to vzniklo. Během jedné diskuse s poslanci padla otázka na můj plat. Mohl jsem říci, že jim do toho nic není. Ale odpověděl jsem: "Beru málo. Za to, co dělám, by se mi nikdo nemohl divit, když své akcionáře požádám o milion korun měsíčně." V žádném případě jsem ho neměl.
To už je několik let. Sazce se daří líp, k tomu inflace. Takže mohl by se někdo divit, kdybyste si řekl o dva miliony?
To už by byl nemorální plat. Ale nesměšujme to, prosím, s ročními odměnami. Ty mám nastaveny podle toho, kolik Sazka vydělá. Čím více odevzdám akcionářům, tím víc dostanu. Třeba loni, kdy nám zisk klesl...
Tak jste trpěl.
Ne že bych si stěžoval, ale dostal jsem míň, než bych si přál. Konkrétní částku vám samozřejmě neřeknu.
