Kalousek na Facebooku: „Dluh roste!“ Babiš na Twitteru: „Dluh neroste!“ Sobotka na blogu: „Úspěch vládní rozpočtové politiky potvrzen.“ Kalousek v televizi: „Máte nejhorší rozpočet.“ Fiala na webu: „Vláda neinvestuje.“ Babiš v televizi: „Vláda rekordně investovala.“ Je to na hlavu, že?
Zpravodajství v televizi, rádiu a do toho ještě sociální sítě. Rozeznáte propagandu od reality? Hlavně dluh a deficit - ty si bere do úst snad každý politik. Když jsem v roce 2009 spustil počítadlo dluhu www.verejnydluh.cz, rostl český státní dluh o 5 676 korun za vteřinu. Opravdu. Jak rychle dluh poroste letos? Bude to podle mě nula, nebo dokonce pokles. Ano, čtete dobře: nevzroste.
Možná máte v hlavě, jak státní dluh od vzniku republiky neustále stoupá - jenže tohle je už mýtus. A není jediný. Budovat mýty je taková lidská tradice - i v encyklopediích je popsáno, jak během 20. století „vznikly pokusy vytvořit umělé mýty jako strhující politické programy k čistě politickým a mocenským účelům“.
V Česku jsou dluhy a deficity státu běžně používány v předvolebním boji - opozice a koalice razí svoji pravdu a občan se v tom má vyznat. Tady je TOP 3 největších mýtů - a jaká je realita, psáno tak, abych nemusel vracet vysokoškolský diplom.
Mýtus 1 (od opozice): Dluh pořád roste. Realita: Dluh je stabilizovaný.
Mýtus 2 (od opozice): Stát pořád hospodaří s deficity. Realita: Státní pokladna je nyní v přebytku a letos bude skvělý výsledek.
Mýtus 3 (od koalice): Státní finance se výrazně zlepšily. Realita: Vše se ukáže, až když země bude v recesi.
Vezměme to od konce. Tento článek není chvalozpěv na koalici, že vše je najednou bezvadné. Realita stavu veřejných financí se ukáže až v recesi. Hodně se toho vždy pozná v krizi - platí to pro rodinné vztahy i jako test odolnosti státní pokladny. V roce 2009, když jsem hodiny spouštěl, vypadlo českým politikům vlivem celosvětové hospodářské recese za rok 123 miliard daňových příjmů. Problém byl, že ordinovali vyšší daně a škrtání investic. A česká ekonomika šla dále do recese a dluhy dále nahoru.
Co se změnilo teď, je, že se podařilo dluh stabilizovat, protože spousta nevyužitých peněz se dala na jednu hromadu a udělal se pořádek. Navíc daně se nezvýšily, ale investice ano. Ekonomika se nastartovala a dluh se pak zastavuje snáze. Ke konci roku 2013 byl státní dluh 1 683 miliard, ke konci roku 2014 už 1 664 miliard, ke konci roku 2015 1 673 miliard. Cílem na konec letošního roku je mít dluh pod rokem 2013 a mohl by být i pod rokem 2015.
Když během roku ministerstvo financí vydá nějaký velký objem dluhopisů, dluh dočasně naroste. A pak hned mohu napsat článek - vidíte to, jak ten dluh roste. Ale když o pár týdnů poté jiné dluhopisy splatíme, dluh zase spadne zpátky. Tedy srovnávejme roční údaje. A proto tvrdím a na číslech dokazuji: dluh je stabilizovaný. Dostaňme tedy z hlavy mýtus, že dluh pořád roste. Ale dostaňme z hlavy i mýtus, že vše je super a problémy se v budoucnu nemohou vrátit.
Zbývá mýtus o deficitním hospodaření
Vzniká hraním si s plánem a zanedbáváním skutečnosti. V roce 2014 byl schválený plán ročního deficitu rozpočtu -112 miliard, skutečnost na konci roku byla -77,8. V roce 2015 byl plán -100, skutečnost -62,8. Letos byl plán -70, ale výsledek bude o hodně lepší: nejlepší výsledek hospodaření vlády a potvrzení konce toho mýtu je na spadnutí, na přesná čísla si však musíme počkat. Plán na rok 2017 je -60. Opozice může říct: Koukněte na ně, jak zvyšují deficit - a ukáže na plán. Porovnávat by se však měly skutečnosti, reálné výsledky vlády.
Kdyby loni vláda nezvýšila investice o 64 miliard (historicky nejvyšší nárůst investic), byl by už rozpočet vyrovnaný. Ale když si vezmete, jaké máme dálnice, pak díky za to, že se začaly stavět. Prostě na investicích bych nešetřil, „narval“ bych, co půjde, do nových dálnic a železnic. Jenže tolik projektů na výstavbu stát nemá ani připravených.
Mýty původně vznikaly v neproblematickém světě, kde pro vlastní názor a argumentaci nebylo místo. Jejich tématem byl počátek světa nebo původ nějakých slavností, zvyků. Dříve se věřilo, že to bylo, jak se vypravuje. Nyní, možná z nedostatku času, to politici do nás voličů „pálí“ v jednoduchých sloganech a občan, který nemá čas na hledání faktů, to má pak těžké. Nepředpokládám, že by si někdo místo Ordinace nebo hospody večer googloval, jak je to tedy s tím dluhem, když koalice a opozice vždy zdůrazňují něco jiného.
Takže když už jsme dluh stabilizovali a třeba jednou vyrovnáme rozpočet, už nezbankrotujeme?
Odpověď plynoucí z historie je, že to neví nikdo. Kenneth Rogoff a Carmen Reinhartová v knize This Time Is Different ukazují, že obvykle bankroty zemí nenastávají při velkém předlužení. Vezmu-li statistiku v letech 1970 až 2008, 19,4 % zemí z těch, jež krachovaly, mělo dluh pod 40 % HDP. Na dluh mezi 41 a 60 % HDP doplatilo nejvíce zemí - 32,3 %. Třikrát po 16,1 % zemí shodně padlo s dluhem mezi metami 61 a 80 %, 81 a 100 % a přes 100 % HDP.
Loni jsme měli státní dluh 36,7 % HDP, a když k tomu dám i obce a kraje, byl 40,3 %. U obou dluhů bude v roce 2016 pokles poměru o více než 1 procentní bod. Ale ať tak či tak, největší pravděpodobnost bankrotu je paradoxně před hranicí 60 % HDP. Smažme nakonec i tento mýtus o nějaké bezpečné hranici zadlužení a pracujme dál na lepších veřejných financích. Zábavnější a méně závaznou formu mýtu totiž představují lidové pohádky, tak aby to k nim jednou nesklouzlo: co politik, to pohádka?
