Jeden z nejnovějších a zároveň nejambicioznějších hráčů v oboru, skupina EBM Group, loni otevřela pod značkou Grand Park své první zařízení v Havířově. Od dubna přijímá klienty druhého domu pro seniory v Hradci Králové a koncem roku rozjede třetí v Praze-Štěrboholech.
„Do pěti let chceme provozovat domov pro seniory v každém krajském městě a postupně bychom je rádi začali budovat i v okresních městech, třeba i s dalšími partnery,“ říká spolumajitel EBM Ľubomír Vais.
Většina domovů pro pacienty s demencí je u nás provozována kraji, městy či neziskovými subjekty v nekomerčním režimu. Jak fungují soukromá zařízení?
Pokrýváme stejnou potřebu, máme stejnou registraci pro sociální služby. Přijímáme i běžné klienty, ale tři čtvrtiny našich kapacit využívají lidé se sníženou soběstačností. A poskytujeme také takzvanou odlehčovací službu, dočasné ubytování osob, o něž se jinak stará rodina.
Jste dražší než nezisková zařízení?
Jsme hlavně efektivnější. Aby nám ekonomika vycházela, abychom pokryli náklady a vytvořili přiměřený zisk, potřebujeme z jednoho lůžka výnos 27 tisíc korun měsíčně. Od klienta požadujeme měsíčně 18 tisíc. Z toho jde v průměru 10 až 12 tisíc z jeho důchodu, zbytek z úspor, nebo od rodiny. Zbývající náklady pokrývá příspěvek na péči (ten stát poskytuje lidem, kteří nejsou plně soběstační, ve výši 800 - 12 tisíc korun měsíčně - pozn. red.) a úhrady od zdravotních pojišťoven.
Nedostáváme žádné dotace. Jako komerční zařízení ani nemůžeme. Ale pro srovnání: v Havířově fungují také dva městské domovy seniorů, jimž doplácí město 12 tisíc korun na lůžko měsíčně. Bez ohledu na to, jaký je zdravotní stav klientů a sociální situace jejich rodin. Přitom jejich náklady na lůžko jsou vyšší než naše. My jako soukromá firma stavíme i provozujeme domovy efektivněji a levněji než státní sektor.
Jaká je poptávka po službě, za niž musí rodina či klient platit ze svého 18 tisíc měsíčně?
Podle našich zkušeností už je dnes dostatečná. A bude sílit se stárnutím populace, v níž přibývá počet lidí s demencí. Obecně poptávka převyšuje nabídku, ale jsou samozřejmě rozdíly mezi různými městy.
V Havířově je znát, že je tu kupní síla nižší, rodiny se snaží příbuzné držet co nejdéle doma a starat se o ně vlastními silami. Kapacitu zdejšího domova se nám daří plnit o něco pomaleji, než jsme čekali. Mimo jiné i proto, že město je zatím poněkud zdrženlivé v podpoře našeho domova - a to nemyslím podporu finanční. Přitom má v obou svých domovech nedostatek kapacity, takže bychom čekali, že ocení, že má na svém území další zařízení.
Ale pořád jsme v souladu s naším byznysplánem. Do podzimu v Havířově budeme mít plno. Domov v Hradci Králové, který jsme právě otevřeli, bude zaplněn rychleji, tady lidé cenu už tolik neřeší. Domov v Praze, který chceme otevřít před Vánocemi, bychom byli schopni zaplnit prakticky hned, už teď nám volají zájemci. Proto počítáme s tím, že v Praze otevřeme ještě dvě podobná zařízení.
Kam chcete dál růst?
Naše tři první domovy nabídnou téměř 450 lůžek. Do pěti let chceme provozovat podobné domovy v každém krajském městě, tři v Praze. V létě začneme stavět v Liberci, co nejdříve chceme jít do Brna a Plzně. Později i do okresních měst, ale tam už bude třeba zvažovat partnerství se spoluinvestory, případně jiný model financování.
Tak jako vy uvažují i další firmy, často začaly dřív. Lídr trhu, Alzheimercentrum Jaroslavy Jůzové a Aleše Kulicha, má už devět domovů. Anavita, s níž investorsky spolupracuje výrobce komunikační techniky Jablotron, šest. Na trh s velkými abmicemi vstupuje Senior Holding s rakouským spolumajitelem. Není to na Česko příliš?
Loni u nás žilo přes 150 tisíc lidí s alzheimerem, jen zlomek z nich využívá nějakou formu služby, kterou nabízíme. Pořád převažuje domácí péče, i když není vždycky ideálním řešením. Podle odborných prognoz tu ale bude v roce 2026 přes dvě stě tisíc pacientů s demencí. V roce 2030 má být touto chorobou postiženo třicet procent lidí starších 65 let. Poptávka poroste.
Bude ale třeba změnit systém financování těchto služeb. Není udržitelné dotovat plošně nezisková zařízení, zatímco klienti soukromých jsou z podpory vyloučeni. Sociální dávky by měly jít za pacientem, s ohledem na jeho individuální potřebu a sociální situaci. Stát to vyjde levněji - už proto, že soukromý sektor funguje efektivněji než státní. Také by do budoucna měly péči o tyto pacienty ve větší míře hradit zdravotní pojišťovny.
Otázkou je, zda pracující zdravá část populace utáhne systém veřejného pojištění, na něž nároky rostou.
Dnes je ale problém v tom, že zdravotní pojišťovny za tytéž zdravotní výkony v nemocnicích platí vyšší sazby než v domovech poskytujících pečovatelské služby. Na druhou stranu péči o staré lidi často řeší zdravotnická zařízení. Lidé, kteří by mohli být v domově seniorů, leží v léčebně dlouhodobě nemocných nebo na psychiatrii. Ale nemocniční péče je celkově dražší, pro stát to je nevýhodné. Chce to změnu.
Jste vzděláním stavař. Vaše EBM původně působila jako projekčně-inženýrská a developerská firma. Jak jste se dostali ke službám pro seniory?
Vždycky jsme uvažovali, jak spojit projektování, stavbu a provoz nemovitostí s dalšími službami. Už koncem devadesátých let jsme zkoušeli koncept, postavený na zpětné hypotéce: Klient by nám prodal svou nemovitost s právem v ní dožít, my bychom mu po pevně sjednanou dobu vypláceli rentu, v případě předčasného úmrtí přenosnou na dědice. A poskytovali bychom mu pečovatelské služby.
Jenže tehdy na něco podobného nebyla doba. Střední délka života byla o deset let kratší než dnes, lidé považovali za samozřejmost, že se o ně ve stáří postará stát a že jejich majetek či úspory patří dětem. Takže jsme to dva roky zkoušeli na Moravě, testovali jsme trh, pokoušeli se najít partnera například v nějaké pojišťovně, ale pak jsme ten nápad odpískali. Léta ležel v šuplíku.
To se od té doby trh tak změnil, že je na něm místo pro řadu soukromých hráčů?
Řekl bych, že ano. Dnešní senioři prožili velkou část života v jiných podmínkách, uvažují už jinak. Také víc mladých lidí dnes cítí povinnost postarat se o staré rodiče. Změnila se i situace pro nás jako investory. Já měl za sebou léta v projekční společnosti Arch.Design, měl jsem určitý investiční kapitál a věděl jsem něco o bytové politice.
A navíc jsou dnes na finančním trhu levné peníze, které umožňují dlouhodobě návratné projekty. Pak je tu jednoznačný demografický vývoj. Takže se mi někdy kolem roku 2010 podařilo přesvědčit mé dva společníky, že je už správná doba, a k tomu starému nápadu na služby pro seniory jsme se vrátili.
