Navzdory riziku recese ale Michl čeká, že hlavně pro firmy vyrábějící luxusní zboží bude Čína rájem. Do roku 2020 bude země trhem číslo 1 pro luxusní výrobky. Ve více než 300 městech budou žít lidé s příjmy jako nyní v Šanghaji. Michl to píše ve svých poznámkách z pětidenního pobytu v Číně.
1. Město Kunming vábí luxus
Procházím ulicemi Kunmingu a vidím kvanta nových paneláků. Zatím v nich však nikdo nebydlí. Že by se jednalo o komplexy prodané větším investorům, nebo spíš spekulantům? Jdu dál a vidím další nové baráky. A zase.
Číňané hodně investují do staveb, možná až příliš, a to by jim mohlo přinést problémy. Ceny nemovitostí šly totiž v Číně za poslední rok mírně dolů, zhruba o dvě procenta. Luxusních čtvrtí velkých měst se to však netýká.
Ano, i hotel je čerstvě postavený. Nachází se vedle prodejny Ferrari. Gucci je poblíž. Mé oblíbené boty Nike Lunar tady dokážou prodat dráž než v Praze. Člověk si té koncentrace bohatství všimne. Netvrdím však, že je celé město o luxusu. Ani náhodou.
Rostoucí města plus luxus jsou však pro mě dvě nová témata. Zkusím vymyslet, jak na tom vydělat.
Předpokládám, že do roku 2020 bude Čína trhem číslo 1 pro luxusní zboží. Ve více než 300 městech budou žít lidé s příjmy jako nyní v Šanghaji. Takže být výrobcem luxusního zboží, začnu se rychle učit čínsky a přesunu se sem.
2 Číňané vědí, co chtějí. Evropská centrální banka ne
Spletli program. Začíná se dříve. Snídaně nula. Beru aspoň jogurt, že si ho vezmu do autobusu. Slyším anglické "no" - hotel je "platinově pětihvězdičkový", má v koupelnovém zrcadle televizi, ale jeden jogurt místo snídaně vám s sebou nedovolí.
Dostávám visačku, že jsem VIP účastník summitu. Zpychnu.
Region kolem Kunmingu má na dohled rostoucí jihovýchodní Asii. Sází na to, že bude spojkou mezi Čínou a jihovýchodní Asií. Staví proto nové letiště, pravidelné linky, dálnice, hotely…
Dostal jsem 176stránková skripta. Jsou dobrá, protože v nich nejsou žádné bláboly, ale konkrétní projekty, v nichž je na dvou až třech stránkách srozumitelně vysvětleno, co mají přinést, kolik to bude stát a kolik vydělají.
Namátkou otevírám stranu 63, kde se ze dvou listů dozvídám vše potřebné k výstavbě nové základny pro nákladní letadla, jež má efektivně přepravovat suroviny a produkty.
Zjišťuji, že všichni ostatní mají také tu visačku VIP účastník. Dopadám zpátky na zem. Číňané to s námi umějí. Vědí, jak člověku zalichotit, aby se cítil dobře.
Přicházím do hotelu. Zapnu zrcadlo. Běží prezident ECB Mario Draghi: "Uděláme všechno proto, aby eurozóna přežila. A věřte mi, bude to stačit." Jako co tedy udělají? Půjdou přes mrtvoly? A proč už to tedy neudělali, říkám si?
Draghi by měl radši Evropskou centrální banku přejmenovat na Evropskou konsolidační banku. ECB jako ECB (konsolidační anglicky "consolidation").
3. Asiaté plánují dlouhodobě. Západ neví, o čem je řeč
Další den. Začínám jogurtem. Vzpomínám na Draghiho slova. Vybavuji si, jak šéfka MMF Christine Lagardeová nazvala jeden ze svých článků "Euro je vzrušující dobrodružství". No, nevím.
Jasně, v Číně a v celé Asii to není o dokonalosti. Jistě tam také jednou bude recese. Mně ale přijde, že vědí, co chtějí, kdežto o Evropě pochybuji.
Vzpomínám, jak šéf poradenské firmy McKinsey Dominic Barton říkal, že mluvil s jihokorejským prezidentem I Mjong-bakem. A dostal zakázku na zpracování vize pro příštích 60 let. "Myslíte na šest let?" zeptal se nevěřícně Barton. "Nikoliv, na šedesát," odpověděl Mjong-bak. V Číně je to uvažování podobné. Evropě pěkné vize nechybí, reálné plány se jí ale sestavovat nedaří, a když přijdou konkrétní problémy, jako je dluhová krize, řešit je neumí.
Asiaty evropské potíže nečekají. Díky své píli a zvyku nežít z dluhů dosáhli toho, že poprvé v historii neplynou úspory ze Západu na Východ, ale z Východu na Západ.
Do Číny také může přijít recese, ale podívejte, jaký má země v zásobě palebný arzenál: devizové rezervy Číny dosahují 3 181 miliardy dolarů, eurozóna jich má 208 miliard a Spojené státy 52. A teď zadlužení. V Číně dosahuje úrovně 22 procent HDP, v eurozóně téměř 90 procent a ve Spojených státech 106,6 procenta HDP.
Raději jdu na pivo, kde hned vidím další důkaz luxusu. Vedle baru parkuje lamborghini.
4. Čínu čeká recese
Další den. Vývar se tady vaří zásadně z celé slepice, i s hlavou a pařáty. Takže když si naléváte z hrnce, mrkne na vás. Vypadá to hrozně, ale jíst to jde. K ohlodávání slepičích pařátů jsem však při snídani odvahu nenašel. Prý je to ale pochoutka.
Dopilovávám svou úvahu, jak Čína ve zkratce funguje. Co potřebuje? Aby Američané a Evropané utráceli ostošest. Aby vyčerpali limit na kreditce. I na druhé kreditce. Na třetí... Tím se jim zvyšuje export.
Teď jde o to, jestli se tohle schéma může změnit. Pokud ano, obrátí se to proti Číně. Změnit to jde například tehdy, pokud se státy a občané směrem na západ od Číny budou méně zadlužovat (ang. "deleveraging") a pokud půjdou do další recese.
Když to nastane a Čína bude chtít udržet rekordní růst, což chtít bude, musí pozvednout vnitřní ekonomiku a postavit to na ní, nikoliv jen na exportu. Jak toho dosáhne? Musí uvolnit další vládní fixní investice a stavět další nové silnice, budovy, továrny, hotely, poskytovat další úvěry firmám a lidé musí začít více utrácet. A jsem zase na začátku.
Jenomže už teď tvoří fixní investice v Číně 50 procent HDP. A donekonečna takto stavět a stimulovat ekonomiku nejde, protože skončíte s kupou nadbytečných kapacit a spoustou špatných úvěrů. Je to prostě stejný bankovní socialismus, který nefungoval v Česku v 90. letech. Vlastně i nebankovní, kupa firem v Číně poskytuje úvěry také.
Čínskou ekonomiku je tak třeba více postavit na spotřebě domácností. Ta nyní vytvoří v zemi zhruba 36 procent HDP. To je polovina toho, co v Americe, a dvě třetiny toho, co v Evropě. Číňané ale nemají tak rozbujelý sociální systém jako pohodoví Evropané. V Číně se musí makat, aby bylo na stáří a pro děti na privátní školu, takže Číňané tolik utrácet nebudou a budou spíš šetřit.
Tato argumentace mě vede k domněnce, že v Číně bude brzy recese. Že se to nedá donekonečna utáhnout.
Ekonomika asi tedy zpomalí. Přechod na spotřebu ale již probíhá. Ve městech se již vydělávají slušné peníze. V Šanghají finanční ředitel bere v přepočtu minimálně 214 tisíc korun měsíčně. Zapadá mi to do mé investiční idey "města + luxus".
5. Svět bojuje o živobytí, Západ se nimrá v krizi
Jogurt. Včerejší slepičí mrknutí jednou stačilo.
Na summitu narážím na paradox, potkávám na něm Číňana Weia, který učí Američany angličtinu na univerzitě v Texasu.
Říkám si, i kdyby do Číny přišla recese, trend "města + luxus" to nemusí zlomit. Kromě značky Louis Vuitton, která tady fakt frčí (jasně že i ta padělaná), se daří i dalším luxusním výrobkům. Prada si mohla loňský rok pochvalovat. V Asii jí meziročně stouply tržby o 42 procent. Zvýšily se i prodeje aut Land Rover, Ranger Rover a Jaguar, a to o 60 procent jen v Číně.
Konec. Odlet. Loučím se s čínským jogurtem. Vezu s sebou investiční ideu města spojeného s luxusem.
Letím, blížím se do centra "krize" a přemýšlím o tom, co to slovo vlastně znamená a proč nás tak zaměstnává. Na světě žije sedm miliard lidí, dvě miliardy Afričanů řeší, co budou jíst, další dvě miliardy, zda budou mít kde bydlet, další dvě miliardy Asiatů se starají o to, aby si vydělali aspoň na motorku. A zbylá jedna miliarda lidí v Evropě a v Severní Americe řeší krizi. Při porovnání problémů z toho vychází jedna věc, Západ zapomněl, co to skutečné problémy jsou.
