Brusel není pro vozíčkáře žádnou zemí zaslíbenou, ač by se to dalo od hlavního města Evropy očekávat. Snad proto jich také na ulicích není moc vidět.
S vozíčkem do metra nelez - tato zásada platí v Bruselu skoro všude, snad až na pár stanic, které jsou na úrovni zemského povrchu. Jinde se totiž člověk dostane k vlaku jen po jezdících nebo po úplně obyčejných schodech. Snad ještě horší je to u velké části tramvají, které jsou zjevně projektovány pro vytáhlé modelky s nepříliš bujným poprsím: jejich dveřmi sotva projde objemnější osoba, natožpak vozíčkář. A i kdyby byly dveře širší, tělesně postižený člověk nezvládne úzké strmé schůdky, jež do tramvaje vedou - ani s cizí pomocí. Až novější typy tramvají berou ohled na handicapované, protože mají nástupní plošinu v úrovni vozovky. Lepší je to s bruselskými autobusy, které mají široké dveře a podlahu nepříliš vysoko nad úrovní chodníku. S trochou úsilí nástup zvládne i vozíčkář. Ani v ulicích se lidé s vozíčky moc neobjevují - ono jezdit po zdejších rozvlněných chodnících, kde se při chůzi v dešti nejednou zhoupne dlaždice a zpod ní vytryskne vydatný cákanec bláta, může být nepříjemné dobrodružství. V Bruselu tak vozíčkářům zbývá hlavně auto, které Belgičané obecně používají často a rádi. Taky se s ním skoro všude dostanou a skoro všude s ním zastaví a zaparkují - někdy třeba, jak je v kraji zvykem, v pruhu uprostřed méně používané vozovky. Oč těžší je cestovat na vozíčku z jednoho konce Bruselu na druhý, o to snazší je vyrazit si do Londýna nebo třeba také do poslední vesničky ErpsKwerps. Na jižním bruselském nádraží je cesta na peron stejně snadná k mezinárodnímu expresu Eurostar jako k místní lokálce. Člověk si však musí dávat pozor, kam jede: ne všude jsou na přijetí vozíčkáře zařízeni. Ale o tom se vozíčkář snadno dozví z bezplatného Průvodce pro cestující se sníženou pohyblivostí, jenž uvádí, jak jsou na tělesně postižené připravena jednotlivá nádraží v celé Belgii.
S vozíčkem do metra nelez - tato zásada platí v Bruselu skoro všude, snad až na pár stanic, které jsou na úrovni zemského povrchu. Jinde se totiž člověk dostane k vlaku jen po jezdících nebo po úplně obyčejných schodech. Snad ještě horší je to u velké části tramvají, které jsou zjevně projektovány pro vytáhlé modelky s nepříliš bujným poprsím: jejich dveřmi sotva projde objemnější osoba, natožpak vozíčkář. A i kdyby byly dveře širší, tělesně postižený člověk nezvládne úzké strmé schůdky, jež do tramvaje vedou - ani s cizí pomocí. Až novější typy tramvají berou ohled na handicapované, protože mají nástupní plošinu v úrovni vozovky. Lepší je to s bruselskými autobusy, které mají široké dveře a podlahu nepříliš vysoko nad úrovní chodníku. S trochou úsilí nástup zvládne i vozíčkář. Ani v ulicích se lidé s vozíčky moc neobjevují - ono jezdit po zdejších rozvlněných chodnících, kde se při chůzi v dešti nejednou zhoupne dlaždice a zpod ní vytryskne vydatný cákanec bláta, může být nepříjemné dobrodružství. V Bruselu tak vozíčkářům zbývá hlavně auto, které Belgičané obecně používají často a rádi. Taky se s ním skoro všude dostanou a skoro všude s ním zastaví a zaparkují - někdy třeba, jak je v kraji zvykem, v pruhu uprostřed méně používané vozovky. Oč těžší je cestovat na vozíčku z jednoho konce Bruselu na druhý, o to snazší je vyrazit si do Londýna nebo třeba také do poslední vesničky ErpsKwerps. Na jižním bruselském nádraží je cesta na peron stejně snadná k mezinárodnímu expresu Eurostar jako k místní lokálce. Člověk si však musí dávat pozor, kam jede: ne všude jsou na přijetí vozíčkáře zařízeni. Ale o tom se vozíčkář snadno dozví z bezplatného Průvodce pro cestující se sníženou pohyblivostí, jenž uvádí, jak jsou na tělesně postižené připravena jednotlivá nádraží v celé Belgii.
