Díky rostoucím cenám paliv i čím dál větší snaze chovat se šetrně k životnímu prostředí na západ od našich hranic roste o takový způsob dopravy zájem.
V Česku zatím jen desítky
Princip tzv. car sharingu je jednoduchý: auto nevlastníte, jen zaplatíte jeho část a dělíte se o něj s jinými lidmi. Svým způsobem jde o autopůjčovnu, ale levnější. V Německu se takto dopravuje přes sto tisíc domácností. V Česku kolem desítky lidí. Zelený byznys se společným vlastnictvím aut Česko zatím míjí.
"Lidem u nás to může zavánět trošku socialismem. Navíc si nejsem jistá, zda už jsme u nás okouzlením z vlastnictví auta prošli,“ vysvětluje Michaela Valentová z Ústavu pro ekopolitiku.
Rozvoj sdílení aut brzdí v Česku i neznalost. Většina lidí netuší, jak systémy fungují. "Lidi na rozjezd jsem sháněl dva roky. Nikdo o tom prakticky nic neví,“ říká Robert Batůšek z brněnského sdružení Autodružstvo.
O této alternativní možnosti dopravy, která například v Německu funguje ve spolupráci s dopravními podniky, neví často ani ve státní správě. Model vlastnictví jednoho auta více lidmi je přitom výhodný i pro města: podle studií lidé používají auto jen v průměru hodinu, po zbytek dne stojí nevyužité. Zbytečně tak vznikají nároky na parkovací místa ve městech. V Německu se proto do projektu zapojila města, ale například také tamní dráhy.
Sdílení aut se z původně nadšeneckého a neziskového principu postupně stalo byznysem. V řadě zemí už vznikly ryze komerční firmy, které se tímto podnikáním zabývají. Čím větší firmy jsou, tím mají více aut a je pro členy větší šance, že auto budou mít, kdykoliv si budou přát.
Některé se přeměnily i v běžné autopůjčovny. Od nich se však liší. Především tím, že auto je možné si půjčit třeba jen na pár hodin, což autopůjčovny neumožňují. Vysoké fixní náklady s pořízením a povinnými platbami za auto se místo jednoho majitele tímto systémem rozloží na více lidí.
Sdílí se jen v Brně
V Česku existují dva systémy sdílení aut. Oba vznikly v Brně a okolí. "Šli jsme do toho hlavně z ekonomických důvodů. Když auto moc nepoužíváte, tak je pro vás hodně drahé,“ vysvětlil Stanislav Kutáček, který patří k průkopníkům car sharingu u nás a také do občanského sdružení Auto napůl. Jeho osm členů si pořídilo v bazaru nejprve starou zastavu.
Jde většinou o lidi, kteří nechtějí jen šetřit, ale snaží se také využívat hromadnou dopravu. Kutáček připouští, že někdy nastane problém, že auto chce více lidí ve stejný termín. "Platí, že kdo si ho rezervuje dříve, tak na něj má právo. Je to ale vždy věcí domluvy,“ podotkl. Každý z členů zaplatil pět tisíc vklad, který je v případě vystoupení ze systému vratný. Pak platí jen něco málo přes pět korun za kilometr včetně paliva.
Podobný systém má i občanské sdružení Autodružstvo z Brna se čtyřmi členy, které jezdí s Fordem Focus. Tady členové platí za každý ujetý kilometr zhruba čtyři koruny za amortizaci vozu, pojistku a za další fixní náklady. Palivo si platí každý sám, auto vrací vždy s plnou nádrží.
Problematikou sdílení aut a jejich ekonomikou se zabývali ve své práci i studenti Masarykovy univerzity v Brně. "Ten model je funkční i u nás, ale možná na to ještě nejsme připraveni. Chybí tu politická podpora, těžké bude shánění zákazníků, protože o tom lidé nevědí,“ řekl jeden z autorů studie Michal Šimoník. Podle něj se náklady na kilometr mohou zdát na první pohled vysoké, řada lidí si však neuvědomuje, kolik ročně provoz auta stojí.
Česko si už obhlédly některé velké firmy ze zahraničí, které se tímto podnikáním zabývají. Zatím tu však byznys nechystají. "Jednali jsme tu před dvěma lety, ale rozhodli jsme se expandovat do jiných zemí,“ řekl šéf nizozemské firmy Greenwheels Jan Borguis.
