Studie mezinárodních institucí tvrdě odkrývají realitu: mezi milionem Američanů se v roce 2000 zrodilo 308 mezinárodních patentů, mezi Švýcary 182, ve Slovinsku osm a v Česku jen dva. Patentovat je přitom možné jakýkoliv unikát.
Obdobně vycházíme z pohledu na citace v prestižních odborných časopisech a z dalších srovnání. Poměry v Česku totiž domácím "mozkům" a bádání nepřejí. Platy vědců ve službách státu jen stěží překročí hranici 17 tisíc korun měsíčně (jsou placeni podle stejných tabulek jako úředníci), knihovny a laboratoře mají nesrovnatelně horší vybavení než ve vyspělých zemích.
I proto se mezi deseti tisíci Čechy najde jen 24 těch, kteří vymýšlejí nové věci. To je méně než polovina proti průměru Evropské unie. Poráží nás i Polsko, Maďarsko a Slovinsko. Jsme tak odsouzeni do role dovozců myšlenek na jedné straně a k odchodu mnoha výrazných vědeckých osobností za hranice, nebo do jiných lépe placených oborů na straně druhé.
V řadě českých firem se realizují nápady a objevy "mozků" vyspělých zemí a prodávají se pod značkami jejich firem. "Není se čemu divit. Výkony bohužel přesně odpovídají tomu, jak se o rozvoj duševního bohatství staráme a kolik do toho investujeme.
Poslední dva roky se to jen horší," říká šéf Rady pro vědu a výzkum Marek Blažka. Ve Švédsku se do vědy a výzkumu ročně investuje 3,8 procenta HDP, v Česku jen 1,2 procenta, tedy jen polovina standardu Evropské unie. Ještě výrazně hůř vycházíme ze srovnání, vezmeme-li v potaz jen státní příspěvky. Vláda jen slibuje, závazky však neplní.
Zemanův kabinet se v roce 2000 vlastním usnesením zavázal, že zvýší své výdaje na vědu a výzkum na 0,7 procenta HDP. Ke slibu se upsal i Evropské unii. A realita? Už dva roky suma pro vědce klesá. V roce 2002 až na 0,54 procenta.
Nedostatek státních peněz není jediným problémem, je to však velmi důležitý signál, jak si stát neváží duševního bohatství. Vláda nepřišla s žádnými kroky, které by motivovaly firmy, aby na vědu a výzkum přispívaly.
V řadě vyspělých zemí velkou část objevů financují soukromé firmy. Politici je k tomu však přímo či nepřímo vybízejí daňovými odpisy či úlevami. Jen čtvrtina z obrovských švédských výdajů na vědu plyne ze státní pokladny, zbytek jsou soukromé peníze.
Obdobné je to i jinde - v USA, Finsku či Švýcarsku. "Státní peníze jsou velmi důležité jako signál pro peníze soukromé. Teď máme šanci získat velké sumy od Evropské unie. Ale nejspíš o ně přijdeme. EU je ochotná zaplatit polovinu projektu, ale jen za podmínky, že tu druhou zaplatí stát," říká ředitelka Akademie věd Helena Illnerová.
Podobně se rozhodují velké mezinárodní nadace jako Fordova či Knightova i soukromé firmy. "Když tam vidí alespoň část státních peněz, cítí to jako jistou záruku," říká profesor Jan Švejnar, ředitel Davidsonova institutu na Michiganské univerzitě v USA.
Většina líhní amerických nápadů je společně placena firmami, nadacemi a jen zčásti státními penězi. "Hlavním úkolem manažerů univerzit je shánět peníze na vědu," říká Jeffrey Sachs, profesor Harvardovy univerzity. Většina prestižních amerických univerzit je soukromých. Úzce spolupracují s podniky a řada objevů se pak prezentuje pod firemními hlavičkami.
Ukázkové je souznění vědy s byznysem ve Finsku. Jsou tam tři obrovské "parky": společné projekty státních univerzit a firem. Nokia platí bádání mladých vědců nejen ve Finsku, ale například i v Indii.
Finské i americké firmy si mohou velké sumy na podporu výzkumu odečítat z daní. V Česku tato výhoda zatím chybí. Koalice US a KDU-ČSL to jako jediná navrhuje ve svém programu. Přesto, že stát k podpoře vědy nemotivuje, i v Česku se objevují projekty spolupráce podniků a univerzit. Například Brno má technologický park finského střihu, na němž se podílí tamní Vysoké učení technické, město i firmy. Možnost spolupráce vědců a firem už na Moravy přitáhla například firmu IBM.
