V obchodě jdou jeho Matoušovy klobásy na dračku. "Ve starých knížkách hledám různá specifika původních výrobních postupů. A třeba v téhle klobáse se to povedlo: není tam žádná umělá spojka, žádná chemie, žádná mouka. Všechno je tvořeno jen z masa," říká řezník.
Ačkoliv se účastní soutěží pravidelně, zlatou medaili mu přinesla až letos Matoušova klobása. "Říkal jsem, že si pro zlatou medaili pojedu. Ale vůbec jsem nečekal, že bych mohl uspět právě s touto klobásou. Původně jsem sázel na jiný výrobek," vysvětluje. "Který? To neprozradím!"
Vítězná klobása je opravdu balzámem na chuťové buňky. Plná masa, jen trochu špeku, vynikající ostřejší koření. "Však jsem jí taky vylepšoval už od jara," vypráví čtyřiapadesátiletý řezník. "Poměr musíte neustále vyvažovat. A tahle klobása se asi povedla dobře sladit, když porotě chutnala," dodává Václav Klátil.
I sám řezník musí mít perfektně vyladěnou chuť. Každou změnu totiž podle chuti okamžitě pozná, záleží takřka na každém zrnku koření. "To víte, zapíjím to jenom plzní nebo finskou vodkou, nic jiného nepiju. Tak chuť musí být vyladěná," směje se.
Recept si vezme do hrobu
Zatímco běžný smrtelník by klobásu mohl posoudit jen podle vzhledu, vůně a chuti, porotci v rakouském Welsu hodnotili na jediné klobáse neuvěřitelných padesát kritérií. Za každé nesplněné dali trestný bod.
Matoušova klobása Václava Klátila dostala pouze jeden trestný bod. "Uvnitř klobásy byla malá vzduchová bublinka," přiznává Klátil. "Jenže to je narážečkou. Nemám vakuovou, tu mají jen ty největší firmy. Já mám sice novou narážku, ale pístovou, a tam se ta bublinka stane lehce," objasňuje.
Recept na výrobu klobásy je jeho velkým tajemstvím. "Ani žena ho nezná. Nikdy ho nikomu neprozradím, vezmu si ho do hrobu," tvrdí přesvědčivě. Ale nemluví jen o vítězné Matoušově klobáse. Recept neprozradí žádný.
Seznam surovin v kostce pro každý výrobek má sice napsaný, ale přesné poměry a složení kořenících směsí nosí pouze v hlavě. "Mám napsáno, že používám směs koření. Ale co a kolik v té směsi je, si musím pamatovat," dodává.
Pro Václava Klátila je to první zlatá medaile z takového mistrovství. Letos k němu přidal ještě dvě druhá místa, za domácí tlačenku a za domácí salám Vysočina. Před dvěma roky odjížděl se třemi druhými místy, těsně pod vrchol ho vynesl domácí zauzený šunkový salám, uzená krkovice a klobása se sýrem.
Nabídnout to, co lidé chtějí
"Každá medaile je pěkné ocenění. Snad trochu stoupne prodej," doufá. "Ale snad ne zas tolik. Jsme malé rodinná firma a když je toho víc, máme tady dva brigádníky. Nechceme z toho dělat žádnou velkovýrobnu," jedním dechem a s úsměvem na rtech dodává.
Klátilovo řeznictví v Pacově funguje už sedmnáct let. Bývalý zaměstnanec Pramenu koupil provozovnu počátkem devadesátých let v privatizaci. Od té doby zde podniká s celou rodinou. "Tenkrát z toho nebyli moc šťastní, ale teď bychom neměnili," říká.
Jako rodinné firmě se Klátilům daří poměrně dobře. "Často od kolegů slýchám nářky, jak podnikání nejde. Ale to je jen v lidech. Pokud si člověk nestěžuje, přizpůsobí se trhu a nabídne to, co lidi chtějí, nemá žádné problémy," tvrdí.
Jak dodává, teď zrovna je období, kdy lidé nejvíc touží po domácích paštikách. A hádejte, čeho se u Klátilů nyní vyrobí nejvíc? Navíc chce každý rok přinést zákazníkům nějakou novinku. Tou letošní je právě vítězná Matoušova klobása.
Řezník se v dětství bál krve
K řeznictví se Václav Klátil dostal už v dospívání. V patnácti letech nastoupil ke svému strýci do Tábora na učení. "Když v osmašedesátém přijeli socialističtí bratři, přišel strýc za tátou, ať mě radši dá do učení k němu než někam jinam. Táta se tomu hodně divil, já se totiž odmalička bál krve a chtěl jsem být zahradníkem," směje se Klátil.
Pochází ze zemědělské rodiny z Hojovic. V malé vesnici, umístěné přímo uprostřed trojúhelníku vymezeného Pelhřimovem, Jindřichovým Hradcem a Táborem, se o statek a desítky hektarů polí nyní stará jeho bratr.
Aprávě odsud pochází i jméno vítězné klobásy. "U nás se říkalo U Matoušů. A tak mě napadlo, že klobásu pojmenuju po chalupě. Brácha z toho měl velkou radost."
