Redakce MF DNES proto zorganizovala test devíti cestovních kol dostupných běžně na tuzemském trhu. „Byla to velmi nesourodá skupina,“ řekl o nich hlavní testér Petr Ďoubalík. Pod pojmem cestovní kolo se totiž skrývá bicykl určený pro lehkou turistiku i každodenní jízdu do práce. A podle toho jsou také kola navržena a vyrobena.
Absolutním vítězem testu bez ohledu na cenu se stal Superior Condor za deset tisíc korun, který je přiměřeně lehký díky hliníkovému rámu, cyklista na něm sedí pohodlně, a navíc má ulehčené řazení planetovou přehazovačkou, která je celá schovaná v náboji zadního kola. „Je to kolo určené hlavně na export,“ tvrdí ředitel firmy Václav Lavička.
Zákazníky, kteří hledí spíše do levnějších kategorií kol, budou zřejmě zajímat kola Tripol Elizabeth za pět tisíc a skládací Olpran Folding za čtyři tisíce korun. Obě jsou to spolehlivá kola s příjemným posezem.
„Skládačkám zřejmě už vypršel čas největší slávy, ale Olpran je překvapivě ovladatelný,“ říká Petr Ďoubalík. Během testování se ukázaly dvě věci, na které by si měl dát zákazník před koupí pozor u každého kola - jízda do kopce a stav bicyklu při prodeji.
Za první problém mohou výrobci. Kola bez přehazovaček a jedno dokonce i s třírychlostní planetovou přehazovačkou nezvládají jízdu do prudšího kopce. Převody jsou totiž na nich nastaveny hlavně jen pro rovinaté úseky. „Tento nedostatek vyniká zvláště ve srovnání se starými koly, která měla převody nastavené optimálně,“ míní Petr Ďoubalík.
Stav bicyklů při prodeji, za který mohou obchodníci, komentuje pražský servisman David Adam, který detailně prohlížel kola hned po nákupu v obchodech: „Byla všechna ve velmi neuspokojivém stavu.“ Například Olpran Gemini z Teska měl povolené pedály, řídítka, dráty, brzdy i sedlo. Madisonu prodavači z Globusu nedotáhli přední ani zadní kolo, nechali mu nakřivo přehazovačku a dynamo. Velamos z Mountfieldu měl zase neseřízenou přední brzdu a řídítka.
„V Česku se cestovní kola prodávají hlavně v nejnižší cenové kategorii do pěti tisíc korun,“ říká Libor Matějka z marketingového oddělení největšího tuzemského výrobce, Favoritu Rokycany. „Obvykle jsou vybavena torpédem, brzdou a nemají přehazovačku.“ V cizině cestovní kolo vybavené odpružením, computerem, svítilnami a nosiči stojí v přepočtu i třicet tisíc korun. Ceny luxusních modelů se šplhají až ke sto tisícům korun.
Podle Matějky se cestovní kola prodávají hlavně v rovinatých oblastech s cyklistickou historií. Jsou to České Budějovice, Uherské Hradiště, Hradec Králové, Pardubice a celé Polabí. „V Liberci takové kolo neprodáme, protože leží pod horami, ale stejné nakonec je to také v kopcovité Praze či v Brně.“
Každé kolo se hodí na jiné ježdění
Raději ne po české silnici! Prodej silničních bicyklů se v Česku zatím neprobral z letargie, a tak slouží většinou pouze výkonnostním sportovcům. Avšak kdo najde zálibu v rychlosti, pravidelném rytmu a kouzlu jízdy v pelotonu, ten silniční cyklistice propadne navždy. Při smutném pohledu na vytlučené díry na většině tuzemských silnic je však jasné, proč mezi rekreačními i závodními silničáři vévodí Němci, Španělé, Francouzi, Italové a Nizozemci. Prostě mají udržované silnice.
Největší zájem je o trekking. Proč jezdit na těžkém a pomalém horském kole, když se do opravdového terénu nikdy nepodívám? Odpověď na tuto otázku dává už několik let hybrid mezi horským a cestovním kolem, kterému se říká trekkingové nebo někdy také crossové kolo. Svou nižší váhou, vzpřímeným posedem a užšími pneumatikami vyhoví rekreačním cyklistům, kteří vyrážejí na rozbité okresky, polní cesty a občas se ocitnou i na kamenité lesní stezce. Ve velkých městech se nejvíce prodávají v cenách okolo dvanácti tisíc korun, menší města srážejí nejobvyklejší ceny na sedm tisíc korun.
Horská kola ustupují ze slávy. Zatímco koncem minulého století byly téměř všechny prodané bicykly z rodiny horských kol, v letošní sezoně se očekává, že jich bude jen o něco více než třetina. Spousta lidí si totiž raději kupuje pohodlnější trekkingy. Horské kolo pro rekreační vyjížďky dnes vypadá přibližně takhle: chrommolybdenový rám, přední odpružená vidlice, součástky Altus, V-brzdy, dvojpáčkové řazení, váha čtrnáct kilogramů a cena zhruba tak okolo jedenácti tisíc korun. Základními doplňky jsou blatníky, nosič, computer a blikačka.
Na celý život. Bicykl je společníkem od dětství do stáří. Pro čtyřleté caparty jsou vhodná kola se stálým převodem, takzvané furtošlapky. Není na nich potřeba přemýšlet o brzdění a volnoběhu. Jaký udělá malý cyklista pohyb, tam jede. Sedlo by měl mít tak nízko, aby z něho dosáhl nohou na zem. Nebude se tolik bát. Pětileté děti už zvládají kola s protišlapací brzdou zvanou torpédo. Při zpomalování jen reflexivně šlápnou dozadu a nemusí se zabývat brzdovými pákami na řídítkách. Od sedmi let děti přicházejí na chuť převodům, od devíti jsou schopné řadit na přehazovačce i přesmykači. Vhodnější jsou pro ně lehčí trekkingové než horské modely. Řazení by se mělo ovládat spíše otočnou rukojetí než páčkami. Dospělí se na bicykl dívají často jen jako na prostředek, jak se dostat z jednoho místa na druhé. Obvykle si proto vystačí s kostitřasem vybaveným jen torpédem. Přední brzda nefunguje, světlomet dávno upadl i s dynamem, odrazky stroj nikdy neměl, ale jezdí stále jako zamlada.
Kolo v jednom kole
Jak vypadá běžný den věčného dříče například v Pardubicích? Vstává v pět ráno, aby ještě za šera dojel pár kilometrů do místní chemičky. Tam osm a půl hodiny čeká spolu s ostatními stovkami kol pod stříškou. Ve tři hodiny odpoledne už postává ve stojanech před pardubickými obchody a na nosiči se mu vrší nákupy. Kvečeru ještě zajede k lékaři, za přáteli nebo příbuznými. Ke spánku v kočárkárně, kterou někdo občas vykrade, se ukládá až po sedmé večer. Jedinými pozornostmi, kterých se dočká, je přifouknutí pneumatik nebo dotažení chrastícího blatníku.
Superior Condor (10 290 Kč) ***** vítěz testu Olpran Folding (3999 Kč) ***** Tripol Elizabeth (5190 Kč) **** Olpran Gemini (3999 Kč) **** Lion Uno City Atlanta (4890 Kč) **** Madison San Francisco (5490 Kč) **** Velamos City (3542 Kč) *** Joko (3590 Kč) *** Menhir Moon (7190 Kč) *** |
Jak se testovalo
Kola byla nakoupena v cyklistických obchodech i obchodních domech na přelomu ledna a února. Od té doby se na nich vystřídalo několilik desítek jezdců, kteří s nimi jezdili po městě, na upravených cyklostezkách a absolvovali několik výletních vyjížděk v lesích okolo Hradce Králové. Definitivní odborné hodnocení jízních vlastností měli na starosti Petr Ďoubalík (dlouholetý testér vybavení do přírody), Stanislav Špinka (absolvent Fakulty tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy) a Jan Potštejnský (zkušený cykloturista). Kola prošla dvěma nezávislými cykloservisy. Ihned po koupi zhodnotili jejich stav zaměstnanci pražského CykloAdam a po zkušebních jízdách Zdeněk Bláha z Hradce Králové (viz souborová příloha). Ani jeden z nich neměl na testovaných značkách obchodní zájmy. Zaměstnanci obou servisů spolupracují s MF DNES dlouhodobě.
Sedm let testování: česká kvalita kolísá
Mnohé velké tuzemské značky kol nejsou schopny vyrábět kvalitní kola a ani se nestarají o servis před prodejem. Co o nich psal TEST DNES?
VELAMOS
1998 o horském kole Prodavači si se seřízením kola nedávají příliš práce. Na velamosu nebylo utažené středové složení a odpružená vidlice, navíc měl v naprosto nevhodné poloze brzdové páky.
1998 o trekkingovém kole Přední český výrobce kol Velamos blamuje své zákazníky. Tvrdí totiž, že Vítězslav Dostál, který objel v sedle bicyklu svět, sedlal právě kolo značky Velamos. Z televizních sestřihů i dokumentárních fotografií je však dnes zřejmé, že jel na americkém kole Trek Touring 520.
FAVORIT
1998 o horském kole Zákazníkům mnohdy nezbývá nic jiného, než vzít do rukou nářadí a bicykl si vyladit doma. V obchodě prodávali kola tak, jak je vybalili z krabic. Velamos i Favorit měly řídítka otočená o devadesát stupňů, sedla vězela v igelitových obalech, tlak v pneumatikách byl na nule a přehazovačky nebyly seřízené.
1999 o horském kole Prodavači zkazili vše, co mohli. Nechali povolená řídítka, nenafoukli kola, neseřídili brzdy ani přesmykač a vidlice v rámu byla úplně povolená. Středové složení řídítek nešlo během testů vůbec utáhnout, a tak se favorit stal nebezpečným pro každého, odsoudil ho člen zkušební komise Petr Ďoubalík.
OLPRAN
1996 o horském kole Typickým představitelem střední třídy pro volný čas byl Olpran Tomahawk. Nebrzdí tak dobře jako elitní Scott, Marin a Amulet a jeho rám netlumí všechny nárazy.
2000 o odpruženém kole „Olpran byl těsně pod hranicí toho, abych ho doporučil kamarádům, kteří by s ním občas vyjeli na koupaliště nebo do lesa,“ říká Jan Hásek. „Při svižnější jízdě se však pomalu rozpadá stejně jako ostatní levná testovaná kola.“
2000 o odpruženém kole Olpran stlačil cenu odpruženého kola na 4000 korun - kvalita šla stranou.
2001 o trekkingových kolech „Navrch huj a uvnitř fuj,“ vyjádřila se o Olpranu Scout testérka Zuzana Dvořáková. To už měl bicykl kvůli špatnému materiálu vyměněnou jednu kliku, utrženou zadní brzdu a z obou kol osmičky. Při jízdě se navíc vlnil rám. „Tak špatnému materiálu říkají strojaři bláto,“ neodpustil si zkušební jezdec Jan Hásek.
ROCK MACHINE
1998 o horském kole „Rock Machine Wildcat se ve sjezdech choval zbrkle až jankovitě a ve výjezdech do kopců byl líný,“ říká vedoucí komise profesionálních jezdců Petr Zúbek.
1999 o trekkingovém kole Úlohu ošklivého káčátka hrál podle amatérských cyklistů Rock Machine Rambow. „Je nějaké divné,“ zněla nejčastější výtka na nejdražší a nejlepšími součástkami vybavené kolo v testu. Nikdo o něm nemohl říci nic špatného, ale jezdci se na něm necítili příjemně.
2001 o trekkingovém kole Tuzemská značka Rock Machine přichystala pro jezdce nemilé překvapení modelem Crossride 175. Zatímco v minulých letech bývala tato kola vybavena součástkami o třídu lepšími než konkurence, bicykl i s odpruženou vidlicí spadl do průměru.
První opravdové kolo jí odvezla Rudá armáda Prožít celý život na kole? Že je to nemožné či přehnané tvrzení? Ani zdání. Téměř šestasedmdesátiletá Marie Hamerníková z Majdaleny nedaleko jihočeské Třeboně by mohla vyprávět. V jejím případě to není jen tak ledajaký „cyklistický“ život. Trvá už sedmdesát let. „Na kole jsem se naučila jezdit, když mi bylo pět,“ začíná svoje vyprávění paní Hamerníková. „Tenkrát jsem ještě svoje kolo neměla, tak jsem jezdila na tatínkově. Mělo ale štangli. Kamarádi mě naučili, jak to vyřešit – stačilo prostrčit pravou nohu pod štanglí a bylo to. Měla jsem ale pokaždé celou nohu špinavou od řetězu a doma mě čekalo kázání. Ale tak děti tenkrát jezdily,“ vzpomíná paní Hamerníková. Dlouhou dobu svoje kolo neměla. „Když jsem byla malá, byl luxus mít kolo, tenkrát ho mělo ve vsi jen pár dětí.“ První kolo dostala ve dvanácti. Byla to „půlka“. „Jezdila jsem na něm všude - do školy, do kina, dokonce i do tanečních šest kilometrů tam a šest zpátky. Vždycky jsem se převlékla u kamarádky, která bydlela nedaleko Besedy, kam se tenkrát chodilo tancovat,“ líčí tehdejší život čiperná prababička. Když začala chodit do práce, dostala od otce první dámské „balonové“ kolo. Mělo široké pláště a chrániče na řetěz. „V roce 1945 jsem o něj přišla. Do vsi přišli ruští vojáci a kolo mi ukradli,“ lituje. Po válce byla o kola nouze. Byla na poukázky. Strýc, který pracoval v Plzni, však dokázal pro mladou ženu kolo sehnat. „To kolo mám dodnes. Jezdím na něm snad denně na houby, k doktorovi, ke kadeřníkovi, vozit kočárek s pravnoučkem do vedlejší vsi.“ S kamarádkou si sem tam vyrazí i na pořádnou túru po okolí. „Štve mě, že dneska musím kolo všude hlídat. To za mých mladých let nebylo. Bát se, že mi ho někdo ukradne? Nesmysl. A dneska si musím kolo zamknout i před kostelem. Nerada bych o ně přišla. Tohle kolo se mnou pojede, dokud pánbůh dá.“ |
