Už pátým rokem žije Pleyer ve více než stočlenné komunitě Čechů v Šanghaji. Šéf čínské filiálky německé firmy Nidec GPM Automotive začínal kariéru v Japonsku a už tehdy mu Asie učarovala. „Necítíte tam západní familiární přístup k životu, v Asii má váhu tvrdá práce, tvrdý byznys. K tomu mám sympatie,“ říká.
Jak se liší život v kapitalistickém Japonsku a socialistické Číně?
Oboje má chuť Asie, oboje je naprosto odlišné od západního způsobu života. Mají určité paralely - v kultuře, náboženství, rodinném životě, ale jsou to dva odlišné světy. Hlavně v obchodě, v životním stylu i v myšlení. Japonci mají respekt k přírodě, k okolí. V Jokohamě, kde jsem začínal, byl pořádek, lidé si tam však vždycky našli čas na to posedět nebo si číst. Nežili konzumně ani hekticky.
Manažer v ČíněJan Pleyer je absolvent Sociálně ekonomické fakulty Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem. Kariéru začínal v japonské firmě Takada, která má závod na výrobu plastových autodílů v Lounech. Praxi získal v japonské Jokohamě. V čínském Kushanu v roce 2012 na zelené louce zakládal továrnu KSPG Automotive Group. Dnes šéfuje společnosti Nidec GPM Automotive v průmyslové zóně Su-čou nedaleko Šanghaje. |
A Čína?
Čína bohužel ztratila někdy za kulturní revoluce sama sebe. Obrovský konzum, nekonečná honba za penězi, za spotřebou, utrácením. Dřív pro Číňany znamenala strašně moc rodina, příroda. To už neplatí. V průmyslových velkoměstech a ještě víc v menších městech je dnes bohatství modla.
Je známo, že se Čína překotně mění. Pocítil jste to za pět let pobytu?
Turbulentní vývoj vidíte denně. Sleduju z okna, jak kousek od našeho bytu rostou domy tempem patro za týden. Město se bleskově přetváří, stejně tak lidé. Číňané, kteří dřív měli rádi jen svou kuchyni, dnes běžně chodí do kaváren, na západní jídlo do restaurací, zajímají se o nové věci. Třeba znečištění bylo ještě před pěti lety tabu. Dnes každý v telefonu používá víc aplikací týkajících se znečištění než aplikací na počasí.
Životní prostředí se zlepšuje?
Smog trápí celé průmyslové pobřeží, je to nejhorší aspekt tamního života. Vody jsou na tom ještě hůř. Dřív byla na smog nejhorší oblast Pekingu, ale v posledních letech vláda cíleně odsouvá největší znečišťovatele na západ. Ovzduší v Pekingu se trochu zlepšilo. Taky když se dělají mezinárodní zasedání nebo když byla olympiáda, dva týdny předtím se průmysl omezí - a máte modrou oblohu. Dnes je na smog horší oblast Urumči. Vláda prostě obětovala jinou část Číny. Jsou sice schopní zregulovat všechno, ale hospodářský růst je pořád na prvním místě.
Jak Číňané vnímají ničení přírody a vlastních tradic kvůli růstu?
Jejich drajv, chuť růst a stát se světovou velmocí jsou obrovské. Když se bavím s kolegy v práci, je vidět, jak je těší zprávy o rozmachu země, o zahraničních investicích. Oni to pociťují na vlastním životě, začínají cestovat, jsou pyšní, že to strana dotáhla tak daleko.
Jak dlouho bude platit, že v Evropě se dělá sofistikovanější výroba s vyšší přidanou hodnotou, zatímco v Číně levná masová produkce?
Mám obavu, že už dnes je to iluze. Čína nemá jen „low-cost production“, většina její výroby je na vysoké úrovni. Technologie jsou tam dostupné, použitelné, rychle se vyvíjejí. Kdybychom my pokračovali v technologickém vývoji dosavadním tempem, za deset let budeme dohánět Čínu. V elektroautech, v aplikacích, v některých oblastech techniky už začínají mít navrch.
Tikající dluh čínských státních firem je hrozbou pro celou ekonomiku |
Přijde doba, kdy třeba největšími konkurenty Volkswagenu a Škody budou čínské automobilky?
Jistě. Ale nebude to automobil, jak ho známe dnes, ale elektromobil. Zrovna tak má Čína šanci stát se světovým lídrem v aplikacích.
Čína byla po tisíciletí velmi izolovaná od zbytku světa, vystačila si sama. To přestává platit?
Nemyslím, že došlo k většímu kulturnímu posunu. Ale je tu určitá zvědavost a pak ekonomický aspekt. Mají možnost, a tak cestují, často za luxusem. Ne že by najednou chtěli vnímat cizí kultury a diskutovat o odlišnostech. Spíš si cestování mohou dovolit. Chtějí si nakoupit, něco luxusního přivézt domů. To vidíte i ve většině letovisek na jihu Číny. Turisté celý den hrají na pokoji mahjong nebo odpočívají. Pak si nakoupí, večer hezky povečeří a popijí. To je všechno.
Mají Číňané imperiální ambice, chuť ovládnout svět?
Já se nebojím, že by sílil jejich geopolitický vliv. Expanze má silný ekonomický motor. Oni se snaží vyvážit spotřebu, investovat v jiných zemích a rozložit rizika. Nemyslím, že by nás chtěli zásadně politicky ovlivňovat.
Je Čína socialistická země, jak ji pamatujeme z dob normalizace? Nebo tržní ekonomika? Nebo něco jiného?
Jednoznačně socialistická země. Je tam totalitní komunismus, dlouhodobé centrální plánování, názorové odlišnosti se nepřipouštějí. Ale je to otevřená země. Socialismus prošel procesem „opening + reforming“, otevřel se pro zahraniční obchod a nabuzení ekonomické činnosti. Politicky se to nijak neposouvá. Naopak, v posledních letech dochází spíš k utužování režimu. Dělají se zásadní kroky k omezení internetu, zesiluje tlak policie na dodržování pravidel, na vydávání různých rozhodnutí.
Nebude to brzda pro byznys?
Nedomnívám se, že se z toho stane brzda. Už při vyhlášení „opening + reforming“ byly jasně vytčeny dlouhodobé cíle a Číňané se jich drží. Chtějí tržní ekonomiku. Ale nechávají si prostředky na její řízení v rukou - ovlivňování měnového kurzu a tak dále. Kontrolu nepustí. Preferované oblasti jako technologie, vývoj elektroaut nebo softwaru mají velkou podporu.
Do Česka expandují čínské firmy, které jsou oficiálně soukromé - jako skupina CEFC. Jsou opravdu soukromé?
Četl jsem české články, které vyjadřují obavu, že za soukromými firmami vstupujícími na náš trh může být stát. To svědčí o neznalosti. Samozřejmě že za těmi firmami stát vždycky nějak stojí.
Lepší je plánovat na delší čas
U nás na sklonku socialismu vládli komunisté starší generace, s malým rozhledem, nedostatečným vzděláním. Ani ekonomiku neřídili nejlepší ekonomové té doby. Jak to vypadá v Číně?
Měl jsem pár možností setkat se s lidmi z čínské komunistické strany, s představiteli regionů. Překvapilo mne, jak vzdělaní, zcestovalí lidé to jsou. Často absolvovali školení v Německu. Mají jasný ekonomický názor.
Čínský drak zpomaluje. Ekonomika země rostla nejpomaleji za čtvrtstoletí |
Je však komunisty centrálně řízený systém dlouhodobě udržitelný?
Já jsem zastáncem otevřené tržní ekonomiky, Západu, svobody, individualismu, velkým odpůrcem socialismu. Ale stejně tak jako ve firmě, pokud máte jasnou dlouhodobou vizi, je lepší plánovat na delší čas. Náš handicap je, že politické cykly trvají dva tři roky. To je málo. V Číně je plánovací horizont nastaven na pětiletky, vize na dvacet let. Mají dlouhodobý plán a drží řízení pevně v ruce. Jasně, nafukují se tam bubliny - na realitním trhu, v investicích. Ale je to udržitelné.
Řešila by tedy podle vás problém evropského tápání a nerozhodnosti nějaká forma diktatury?
Doufám, že ne. Ale je fakt, že nedovedeme dojít v ničem ke konsenzu. Neumíme identifikovat společný zájem. Akcentujeme spíš odlišnosti. Věřím, že se nakonec dokážeme shodnout na tom, co chceme. Ale bez semknutí se do většího celku pod tvrdší rukou, s určitým omezením demokracie, si to vlastně neumím v praxi představit.
Ale i čínská ekonomika má rizika. Roste na dluh.
Největší problém, který tam vnímám, je realitní trh, investování. Pokud by došlo k propadu, prasknutí bubliny, zásadně by to ovlivnilo dění v Číně i v celé světové ekonomice. V Číně nemají bohatnoucí lidé do čeho investovat. Jejich největší bohatství pochází z realit, ne z procesů, kde se tvoří přidaná hodnota. To je slabina. Nadhodnocená burza spadla, i realitní trh je nadhodnocený a vláda ho uměle udržuje vysoko. Má to však v rukou. Vše patří lidu, i nemovitosti nebo půda. A tak vláda může přijímat rozhodnutí, aby zamezila prudkému pádu trhu.
Co demografický vývoj a stárnutí populace - v tom riziko není?
Růst populace ustal. I když došlo ke zrušení politiky jednoho dítěte, nikdo z mých kolegů a známých už druhé dítě nechce. Říkají, že je to moc drahé. Potřebují komfort. Takže prudký růst počtu obyvatel nehrozí, v tom problém nebude. A stárnutí populace? V Číně vždy byla tradice, že se o rodiče postarají děti. Dnes dorůstá druhá generace jedináčků, lidé s vysokým očekáváním, s velkými nároky na komfort, na zajištění bytu, auta... Ale vědomí, že se o rodiče musí postarat rodina, přetrvává.
Věříte makroekonomickým číslům, která vláda zveřejňuje?
Čísla a oficiální data jsou stejným nástrojem jako ostatní ekonomické nástroje. Já bych byl s čísly velmi opatrný, mohou být nadhodnocená nebo podhodnocená.
Do kdy tedy bude pro Čínu platit, že na financování růstu „zdroje jsou“?
Státní investice musí poklesnout, jejich podíl na růstu je stále moc vysoký. Důsledkem jsou známé jevy jako prázdná města, prázdné fabriky, všude báječná infrastruktura. To, co dělají s rychlovlaky, je z našeho pohledu zázrak. Vláda teď hodně podporuje technologie, investice do know-how. Cítíte tlak na nahrazení dosavadních motorů růstu novými, sofistikovanějšími. A ekonomika má robustní základ. I malé závody jsou dobře vybavené, jsou tam inovativní lidé. Otázka je, zda se jim podaří tempo růstu držet.
Jak se díváte na aktivity českých politiků v Číně? Nepodbízejí se příliš, jak jsou tu často kritizováni?
Vnímám to jako velkou snahu diplomacie a politických špiček o napravení vztahu s Čínou.
Je třeba něco napravovat? Mají Číňané pocit, že jim Evropa křivdí, když kritizuje jejich přístup k lidským právům a svobodám?
Z rozhovorů s čínskými kolegy bych řekl, že ano. Že ten pocit mají a naši kritiku vnímali negativně. Navíc byl český postoj k Číně nejednotný a naše hlasy nejasné. Z jejich pohledu docházelo ke kritice čínské reality bez znalosti jejich skutečných plánů. To se změnilo.
