Na jedné diskusi jsem narazil na velice zajímavý příklad: "Představte si vznik nového státu, nějakou malou primitivní zemi v Africe, kde zatím nemají zavedeny peníze.Stát si tedy půjčí od zahraniční banky peníze na stavbu silnice. Pro jednoduchost si představme, že stát zadá stavbu silnice jediné existující tuzemské stavební firmě a za postavenou silnici zaplatí stát půjčenými penězi, které si ta firma uloží do té samé banky, ve které si stát půjčil. A jak to bude s úroky? Stát musí bance zaplatit úrok z úvěru, tak zavede daň ve výši úroku. Současně má stát jen jednoho daňového poplatníka, onu stavební firmu. Firma tedy odvede státu daň, stát zaplatí bance úrok a banka zaplatí (tady to trochu zidealizujeme) tentýž úrok z vkladu oné stavební firmě. Vše je v pořádku, daně se mění na úroky, cirkulace úroků funguje, nikdo nekrachuje všichni plní závazky a stavební firma má pořád peníze, které si poctivě vydělala a takto by to mohlo platit až do nekonečna. Proč né? Uvedeným procesem vznikly na této planetě nové peníze (viz dále) byly zaplaceny za odvedenou práci a ten kdo je přijal, legitimně očekává, že mu taky zůstanou, dokud je neutratí. Jenže najednou přijde den, kdy banka už nehodlá do nekonečna „čekat“ na splacení úvěru a vyzve stát, aby svůj dluh zaplatil. Stát má ve státě jediného daňového
poplatníka, který drží na účtu banky právě obnos ve výši státního dluhu. Stát tedy zdaní jediný vklad jediného daňového subjektu sazbou 100% a vrátí dluh bance (vzpomeňme na podobné zvěrstvo na Kypru). Výsledek: banka je na tom stále stejně, stát má postavenou silnici a stavební firma přišla definitivně o peníze, které si poctivě vydělala. Má snad někdo po tomto názorném příkladu pocit, že splácení státních dluhů je dobrý nápad?"
