V r. 1957 Římskou smlouvou vzniklo EHS a Euratom. Po jejich sloučení se začalo hovořit o Evropských společenstvích (ES). K SRN, Francii, Itálii, Belgii, Lucembursku a Nizozemsku se v r. 1973 přidalo Spojené království, Irsko a Dánsko. V r. 1981 Řecko, v r. 1986 Španělsko, Portugalsko. Pomocí mezinárodní smlouvy, se Francie, SRN, Belgie, Nizozemsko a Lucembursko vyřešily otázku uvolnění pohybu zboží a služeb. V roce 1985 a v r. 1990 byla přijata dohoda o odstraňování kontrol na společných hranicích. Byl tak vytvořen Schengenský prostor, který tedy není dílem EU. Teprve Maastrichtská smlouva zavedla pojem EU, ovšem bez založení její právní subjektivity, tedy EU nemohla přijímat sekundární právo. Toto zanikla účinností Lisabonské smlouvy. Postupně se připojilo Rakousko, Finsko a Švédsko. V r. 1997 byla uzavřena Amsterodamská smlouva, která tzv. Schengenské acquis začlenila do práva EU, posílila pravomoci EP. V r. 2003 byla přijata Smlouva z Nice. Předpokládala se snížení počtu komisařů, posílení pozic větších států, rozšíření oblastí rozhodovaných kvalifikovanou většinou. V témže roce proběhlo v ČR referendum a ČR vstoupila do EU, pro bylo 77,3 %, volební účast byla 55,2 %. Bruselská byrokracie však již pracovala na Smlouvě o Ústavě pro Evropu. ES mělo být nahrazeno EU, jež by měla právní subjektivitu. Měla mít státoprávní charakter: počítala s vnitrostátním právem, vytvořením funkcí typických pro stát - prezident. Byla však odmítnuta referendy ve Francii a Nizozemsku. Proto bruselská byrokracie připravila v r. 2009 Lisabonskou smlouvu, jejímž základem byla právě odmítnutá Smlouva o Ústavě pro Evropu. Lisabonská smlouva změnila podstatně obsah Smlouvy o EU a Smlouvy o založení ES. ES přestalo existovat, jeho právním nástupcem je EU. ČR tedy vstoupila do jiné EU a o přijetí Lisabonské smlouvy mělo proběhnout referendum. Od r. 2010 klesá podíl lidí v ČR, kteří pozitivně hodnotí fungování EU, za efektivně fungující organizaci ji pokládá pouze 27 % občanů.
