Návrh zákona jde v zásadě správným směrem, je však zcela nedostatečný. Požadavek na 20 milionů základního jmění vyžene z trhu všechny menší poskytovatele a z vaničkou se tak vylije i dítě. Zůstanou jen největší hráči a také největší predátoři Praxe některých z nich je otřesná, nátlak na dlužníky nevybíravý a odpovědnost nulová. Je to jen další nesmyslné omezení podnikání a postupný návrat do komunismu či socialismu. Či ještě hůře, cesta k oligarchickému kapitalismu. Babiš a spol. si postupně upravují pravidla tak, aby vyhovovala jen velkým firmám a nejraději by viděli aby malé a střední firmy i živnostníci postupně zanikly.
Jak z toho ven? Dle mého názoru to chce několik úprav kromě již navrženého.
1) Správné je aby se zákon vztahoval na všechny půjčky, lhostejno zda na bydlení či něco jiného a od jakékoli částky. Měl by se vztahovat i na leasingy, protože i to je druh půjčky. A např. pokud někdo zaplatí 80% leasingu, pak se dostane do problémů, leasingová společnost toho využije a předmět zabaví, je to krajně nefér. A děje se to dnes a denně. Pravidla by měla být taková aby nebyl klient poškozen i když se, třeba přechodně, dostane do problémů.
2) Je nutné stanovit maximální výši úročení a dalších poplatků. Navrhovaných 70% sankce z nesplacené jistiny je strašně moc a nic to neřeší. Nemá - li někdo na úhradu jistiny, tak navýšením o 70% se nic nevyřeší. Rozumná hranice je 20% a i to je dost. Rozumná hranice maximálního úročení je 15% (i když za první republiky vše nad 10% byl lichva) u úvěrů bez zástavy a 7% u úvěrů se zástavou. Jako zástavu stejně všichni berou v zásadě jen nemovitosti a úroky z hypoték se pohybují mezi 1,5-3%. Hranice mohou být i pohyblivé a odvozené např. od Priboru.
3) Naše soudy by již dnes měly rozhodovat úplně jinak a brát v potaz výši úročení či nejrůznějších sankcí. Bohužel rozhodují často nekompetentně a alibisticky. Přitom by stačilo pár rozsudků týkajících se výše úročení (ať již řádného či sankčního) a žádný nový zákon by nebyl třeba.
