Kamery mají, možná se na ně i někdo dívá, ale jsou k ničemu. Leda tak k buzerování slušných zákazníků (neboť na ty neslušné si nikdo netroufne). Kdysi jsem měla strašnou příhodu v místním Albertu:
Týden po porodu jsem byla prvně na nákupu, s kočárkem jsem se asi ještě motala jako nudle v bandasce, sotva jsem se držela na nohou, celý svět pro mě byl náhle "jiný", byla jsem pomalá. Koupila jsem čtyři jogurty a svazek mrkve, ale tato "akce", která mi jindy trvá 2 minuty, se protáhla na 15 minut.
Koukala jsem tu i onde, prohlížela si čokolády i šampony; po zaplacení na mě drsně vyběhl muž z ochranky, že mi "musí" prohledat kočárek. To jsem odmítla, neboť jsem nesnesla, aby se někdo cizí dotýkal mého miminka. Tak na mě vyjel, zda jsem byla v oddělení drogérie. Jako správný poctivý blbec, jsem řekla, že ano, ale nic jsem si tam nevybrala. Začal to posměšně zpochybňovat -- a mně ruply nervy, rozbrečela jsem se, protože se mě fakt dotklo, co si to o mně myslí (navíc si myslím, že určitě nevypadám jako člověk, jenž má zapotřebí krást); povyk přivolal jeho šéfa, jenž mu vynadal a mně se omluvil. Ale já pak asi dva roky do té prodejny nepáchla.
