Co se děje ve městě nebo regionu, kde počet lidí bez práce prudce vzroste?
Ten proces byl popsaný už ve třicátých letech minulého století a koneckonců to vidíme i dnes na městech, kde je už dnes nezaměstnanost kolem dvaceti procent. Dochází tam k řetězové reakci. Lidé ztrácejí kupní sílu a mizejí další místa, která na ní jsou závislá. Když lidi nevydělávají, kolabují služby, řemeslníci, obchodníci. Metaforou úpadku je, když se zavře hospoda. Ta se zavírá jako poslední, a pokud k tomu dojde, je to hodně špatné.
Jak v tu chvíli taková oblast vypadá?
Přestávají fungovat vztahy mezi lidmi, vázne komunikace, převládá deprese, a hlavně lidé jsou odsouzeni k tomu, aby přežívali, ztrácejí životní šance. To může vést k protestním hnutím, k růstu kriminality nebo dalším sociálním problémům týkajícím se sousedství a zejména rodin. Pro jednotlivé lidi, kteří přišli o práci, je to tragédie, přestávají zvládat svoje životní role, ztrácejí perspektivu a hluboce to ovlivňuje jejich rodinný život.
Jak vypadá život čerstvě nezaměstnaného?
Česká republika je specifická tím, že práci dnes převážně ztrácejí lidé z generace zvyklé na celoživotní zaměstnání. A nechápou proč. Pracovali přece dobře, výrobky byly kvalitní. Vůbec neberou v úvahu, že nejde o to, jak je vyrobili, ale jestli jsou prodejné. Kvalita je jen základní předpoklad k prodeji. Je to podmínka nutná, nikoliv dostatečná. Být propuštěn po pětadvaceti letech z práce je šok. Nejen že to člověka uvrhne do existenčních potíží, ale otřese to i jeho identitou a sebevědomím. Nemluvě o tom, co to může udělat s jeho postavením v rodině. Pokud přijde o práci muž, jehož příjem bývá ještě stále v naší společnosti hlavním příjmem rodiny, pociťuje to jako svoje selhání coby pracovník i jako živitel rodiny. Pokud to trvá déle, nastává dilema, co dál. Někde muž přebere ženskou roli, jinde jej rodina vytěsňuje. V každém případě to zvyšuje riziko manželských krizí, podle některých studií se to přenáší na děti, může docházet k násilí. I když bych tuto skutečnost nepřeceňoval.
Vy asi budete souhlasit s tím, že práce není pro člověka jen ekonomická nutnost.
Často se dnes říká, že význam práce klesá, ale ztratíte-li práci, budete o tom pochybovat. Ztrátu mzdy lze nahradit příjmem ze sociálních dávek, ale lidskou důstojnost, kterou práce člověku dává, sociální dávky nenahradí a neposílí. Spíš naopak.
Co by měl takový člověk dělat? Zůstat doma, najít si koníčka?
Když ztratíte práci, rozpadne se vám struktura všedního dne. Je vám jedno, jestli je všední den, nebo neděle, jestli je ráno, nebo večer. Nastává problém, jak zaplnit čas. Procházíte několika fázemi. V té první obvykle přichází úleva, protože práce, kterou člověk ztrácí, jej často nenaplňuje. On si tedy oddechne a řekne si: ‚Tak, teď udělám věci, na které jsem neměl čas, a pak si najdu práci. Nebude to problém.‘ Jenže potom nastane druhá fáze, kdy začne práci hledat, a může zjistit, že to není tak jednoduché. Začíná upadat do depresí, pochybuje sám o sobě. Do té doby svou nezaměstnanost svádí na vnější okolnosti, teď najednou začíná přemýšlet nad vlastní rolí. Ale měl by zůstat i v této fázi aktivní.
Má smysl v takové situaci začít studovat nebo si zvyšovat kvalifikaci?
Každý, kdo ztratí práci, si staví novou životní strategii a její součástí je i to, jak se z nezaměstnanosti dostat. Obecně bych zvyšování kvalifikace jako perspektivní strategii doporučoval. Může to být výhodné i pro stát, který tímto způsobem může zadržovat část populace před vstupem na trh práce. Ti, co zůstávají ve škole, nevytvářejí na trhu práce přebytečnou nabídku. Pro řadu propuštěných zaměstnanců to není alternativa kvůli jejich závazkům.
Vaše nejcitovanější publikace se jmenuje Nezaměstnanost jako sociální problém. První vydání vyšlo v polovině devadesátých let. Pořád je podle vás nezaměstnanost sociální problém?
Já si myslím, že ano, i když jeho podstata se změnila. Podmínky na trhu práce jsou jiné a koneckonců aktuální ekonomická krize přinese další změny.
Dá se vývoj nezaměstnanosti za posledních několik let přirovnat k devadesátým létům?
V polovině devadesátých let se moc o nezaměstnanosti nedalo mluvit. Po roce 1989 na trhu práce změnilo mnoho lidí zaměstnání, ale šlo spíš o dobrovolné opouštění míst než propouštění. Lidi odcházeli z neperspektivních míst, začínali podnikat. Rychle ztráceli práci, ale zase ji rychle nalézali. Až koncem 90. let se přiblížila nezaměstnanost desetiprocentní míře, což bývá považováno za hranici, kdy se začíná mluvit o masové nezaměstnanosti.
Hrozí, že se zase dostaneme k desetiprocentní hranici?
Tipoval bych si, že ano, ale půjde o dočasný výkyv. Lidé nyní ztrácejí práci kvůli průběhu ekonomického cyklu. Jakmile začne ekonomika růst, začne nezaměstnaných ubývat. Krize je prostě spojována s masovou nezaměstnaností. Je pravděpodobné, že po jejím odeznění zůstane míra nezaměstnanosti vyšší než před jejím začátkem.
Je současný nárůst neobvyklý?
Já myslím, že je zákonitý. Těžko říct, kde to skončí. Záleží, kdy krize odezní. Kdy to bude, ale po mně nechtějte vědět, nejsem ekonom, abych odhadl vývoj ekonomiky.
Je problém, že nyní ztrácejí práci lidé v určitých odvětvích?
Krize ekonomiku vždycky vyčistí. Lidé většinou v krizi ztrácejí práci v odvětvích, která nejsou na globalizovaném trhu konkurenceschopná. Obávám se, že jsme se stali příliš velkou montovnou. A nevíme, co udělá v budoucnosti odchod těch, kteří měli velký podíl na našem ekonomickém růstu.
Jaká odvětví jsou podle vás nejohroženější?
Ta, která představují průmysl 19. století. Ohrožena jsou i území, kde se tento průmysl koncentruje. Často se k tomu přidávají další faktory – špatná infrastruktura a nekvalitní pracovní síla.
Co si myslíte o státních opatřeních na podporu zaměstnanosti?
Stát intervenuje na trhu práce z řady důvodů. Zaprvé kvůli tomu, co by šlo nazvat evropskými hodnotami, zadruhé v obavě ze sociálních nepokojů. Nelze se zaměřovat jen na zvyšování počtu pracovních míst. V takových případech totiž často dochází k tomu, že nová místa jsou obsazována osobami, které nejsou nezaměstnané a přicházejí odjinud. Pro nová místa navíc často nejsou adekvátní pracovníci. Státní opatření by se měla víc zaměřit na snížení podílu dlouhodobé nezaměstnanosti. Až polovina nezaměstnaných je bez práce víc než rok. Po této době si člověk na život bez práce zvykne a ztratí pracovní návyky. A také zaměstnavatelé o něj ztratí zájem, protože jej podezřívají z nespolehlivosti a lenosti. Dalšími problémy je opakující se nezaměstnanost u některých jedinců a koncentrace nezaměstnanosti v určitých typech domácností a na určitých územích. Část osob se vlastně stává nezaměstnatelnou.
Jak byste zhodnotil plán české vlády?
To je politická záležitost. Plán musí být založen na ucelené představě, jak má ekonomika fungovat. A musí za ním stát také politická odpovědnost.
Petr MarešProfesor brněnské Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity je jedním z nejuznávanějších českých odborníků na nezaměstnanost, chudobu a s ní spojené problémy. – Vystudoval sociologii na brněnské univerzitě, v letech 1976–1988 pracoval jako sociolog ve zlínské výrobně obuvi Svit, na Masarykově univerzitě působí od roku 1994. – Napsal jednu z nejznámějších českých knih na téma nezaměstnanosti Nezaměstnanost jako sociální problém. |
