Pětaosmdesátiletá matka Jana Čápa z Prahy čeká od začátku roku, jiná příbuzná umřela po ročním upoutání na lůžko bez finanční pomoci, kterou zdravotníci odhadovali na nejvyšší, tedy jedenáct tisíc korun měsíčně. Žena z Brna se už téměř rok stará doma o svého muže po mrtvici, taky zatím bez příspěvku.
Už v pololetí počet žádostí překročil roční odhad, kolem sto šesti tisíc. K tomu se na posudkovou službu valily další typy žádostí o mimořádné výhody. "Nestíháme a je nás málo, mladší a ochotní odešli do soukromé praxe," popisují anonymně dva z devadesáti posudkových lékařů.
Třeba v Praze zůstává nevyřízených asi devět tisíc žádostí na šest lékařů, většinou důchodců. Nemoc jednoho z nich zablokovala na několik měsíců všechny žádosti v Praze 3. Za měsíc stihne v průměru každý lékař vyřídit 114 žádostí, i když v říjnu už to bylo 218 podání, to je deset denně.
Vypadá to, že se celý řetězec pomalu rozchodil. Stále však 43 tisíc lidí čeká na odpověď a peníze a počet žádostí není konečný. "V mamince roste letargie. Staří lidé to berou tak, že tento svět je už odepsal," emotivně shrnuje devítiměsíční boj za matčiny dávky Petr Čáp.
I když dávky dostanou lidé zpětně zaplacené od data žádosti a v případě zesnulých je dostanou příbuzní, nepřijdou ve chvíli, kdy by pomohly nejvíce. Navíc blokují příjem dalších dávek.
Doktoři bez díků
Ministr Petr Nečas se snaží řešit problém posílením řad posudkových lékařů opět z České správy sociálního zabezpečení, odkud vloni povolal desítky z nich na úřady práce k řešení těchto dávek.
Ale není kde brát. I posudkových lékařů v ČSSZ, kde řeší uznávání invalidů, je málo a ani šéfové úřadů práce nevědí, jak dál.
Proč je vlastně posudkových lékařů tak málo? Protože za pět let praxe a zvláštní atestaci získají jen třicetitisícový plat a smutný úděl. "Je to práce neatraktivní, psychicky náročná," popisuje jedna z šesti pražských posudkových lékařek.
Probírají se těžkými životními situacemi, na chodbách je čekají rozlícení žadatelé, v telefonech jim nadávají, nemluvě o tom, že na konci práce jim, stejně jako patologům, nikdo nepoděkuje.
Ale i kdyby bylo lékařů dvakrát tolik, systém přidělování dávek inspirovaný Německem, Rakouskem, spolky invalidů a předchozí vládou má pár černých děr.
Nová dávka je totiž na rozdíl od dřívějšího příspěvku v bezmoci daleko atraktivnější. Nejde už o stovky, ale o dva až jedenáct tisíc měsíčně.
Pro mnohé důchodce je to jediná vidina přilepšení. Proto se nechávají "proklepnout" takřka všichni, kdo se o dávce dozvědí, a dá se čekat, že žádosti chodit nepřestanou.
Druhá past na státní rozpočet tkví v tom, že zatím stát dobře nekontroluje, co se s penězi dělá. Cílem dávky totiž bylo pomoci lidem v bezmoci, aby si mohli zaplatit pomoc v domácnosti a nemuseli jít do ústavů, které pro stát vycházejí mnohem dráž.
Výsledkem je, že dávky mají zpoždění, počet lůžek v domovech a léčebnách neklesl, nové sociální služby se nerozjely a stát tento systém přijde letos na patnáct miliard proti odhadovaným devíti miliardám.
Julie Wernerová z odboru posudkové služby ministerstva odhaduje, že sladění systému na rakouské a německé poměry potrvá několik let.
