Baterie těchto vozů obsahují hořlavý a při styku se vzduchem výbušný vodík.
Vědci z evropského společného výzkumného střediska v Ispře se domnívají, že riziko se dá omezit a že bude srovnatelné s rizikem jízdy v automobilu poháněném benzínovým motorem.
Další překážkou je nutnost vybudování infrastruktury pro "vodíkové čerpací stanice".
Velkou výhodou naopak je, že vodík lze získat z mnoha přírodních zdrojů včetně solární či větrné energie; poskytovatelé tedy budou mít velké množství možností, z jaké suroviny vodík získávat.
Cílem výrobců je dodat na trh první automobily do roku 2004 za cenu, která bude maximálně o desetinu vyšší než cena benzínových vozidel.
V prototypu je vodík umístěn v nádrži buď ve formě kapaliny o teplotě minus 250 stupňů Celsia anebo stlačený v nádobě pod tlakem 300 barů.
Laboratoře pracují na novém způsobu uložení do malých uhlíkových trubic, které budou bezpečnější a přitom umožní najet víc kilometrů.
Vodík je pumpován do článku složeného z polymerových membrán a grafitových či nerezových ocelových plátů, kde je chemickou reakcí vyráběna elektřina. Jediným odpadem je vodní pára.
Článek funguje jako jakási baterie s tím rozdílem, že energii nezadržuje.
Podle odhadů EU se celosvětově do 30 let zdvojnásobí potřeba energie i množství emisí oxidu uhličitého. Dvě třetiny z nich při tom vyrobí průmyslově vyspělé státy, kde jsou největšími znečišťovateli ovzduší právě automobily.
