"Naše základní poselství dnes zní: Je to váš, ne náš problém.Pokud ho chcete vyřešit, musíte sebou pořádně hodit, protože čas se nebezpečně krátí; pokud se nerozhodnete v příštích několika týdnech, bude už pozdě," řekl Rutger Wissels, vyjednávač Evropské komise pro Českou republiku, který o oceli v Praze před týdnem opět bez valného úspěchu jednal.
Jemu i jeho kolegům nejvíce vadí, že jejich čeští partneři chápou naléhání komise jako nějaké šikanování. "Nenutíme Čechy, aby skákali přes obruče pro naše potěšení. My se naopak snažíme skákat v jejich zájmu, abychom pro ně získali výjimku z pravidel EU," vyložil.
Praha podle něj nechce pochopit, že pokud má hutnictví v Česku přežít ve slušné podobě, musí se restrukturalizovat; jedině na opatření tohoto typu lze poskytnout státní pomoc. Program takové restrukturalizace ovšem Brusel marně žádá od roku 1996. O jeho nutnosti se od té doby psalo ve všech hodnotících zprávách a ve všech usneseních Rady či Výboru přidružení.
Státní podpora byla vyplácena v letech 1997-2001 neoprávněně, v rozporu s Evropskou dohodou. Praha si podle názoru expertů v EK myslí, že to tak půjde i dál. "Nedovedou si vůbec představit, co to bude, až na ně vlítnou členské státy. Jakmile vstoupí do EU, bude státní pomoc, v unii přísně zakázaná, žalována přímo u Evropské komise, která má i sankční pravomoce. Pokud tedy chceme program, je to proto, abychom pomohli jim, nikoli sobě," říká jeden z nich.
"Celá léta jsme byli připraveni pomoci a stále ještě jsme," vysvětluje Wissels. "Uvolnili jsme peníze na odbornou studii, kterou nakonec odmítli, ačkoli seděli v řídícím výboru, který na její zpracování dohlížel. To všechno je v pořádku, je to jejich plné právo. Ale ať si konečně uvědomí, že do bot teče jim, ne nám."
Spor spočívá v tom, že pokud chce Česko poskytovat státní pomoc hutím, musí - dnes podle Evropské dohody, po vstupu podle platné legislativy - na to mít zvláštní povolení, výjimku z plošného zákazu, kterou lze udělit jedině na základě restrukturalizačního programu zahrnujícího podstatné omezení výroby a snížení početních stavů zaměstnanců. Praha však nebyla za pět let schopna vypracovat takový plán, který by Evropská komise uznala jako životaschopný.
Ani desítky technických konzultací a výměna stohů papíru nevedly ke kýženému výsledku. Komise nakonec vydolovala z ministerstva průmyslu a obchodu individuální plány rozvoje Vítkovic a Nové Huti, nikoli však celkovou strategii pro odvětví. Ani s dílčí koncempcí však Grégrův resort v Bruselu neuspěl.
Plán počítal se spojením ocelářské části Vítkovic s vysoce zadluženou Novou hutí a prodejem sjednocené firmy strategickému majiteli. "Evropská komise říká, že tak, jak byl plán předložen, nemůže být brán jako základ pro výjimku v poskytování státní pomoci," přiznal tehdy český velvyslanec při EU Libor Sečka.
Praha několikrát změnila privatizační záměry. Jedná s těmi a jinými zájemci o koupi oceláren, aniž se s komisí radí, což nemusí, ale čas běží. Pro udělení výjimky stále nejsou podklady - a do konce vstupních rozhovorů zbývá sedm měsíců.
Komise nabývá za této situace dojmu, že se česká vláda rozhodla obejít zákaz poskytovat pomoc bez povolení. Myslí si, že najde takové strategické investory, kteří ji nebudou požadovat, nebo že ji bude dávat tajně. Obojí připadá bruselským expertům krajně riskantní. Nehledě na to, že vyjednaná úleva by měla zpětnou platnost, napravila by tudíž ilegální situaci posledních pěti let.
Druhou, fatální možností je i to, že české hutě prostě zbankrotují - Nová Huť k tomu nemá podle Bruselu daleko. Takovému výsledku se tady říká "přirozená restrukturalizace". Pak už by nebyli zapotřebí ani strategičtí investoři, často sporné pověsti, ani záložní řešení, spočívající v sanaci hutí státem, na kterém se s komisařem Mariem Montim dohodl v listopadu ministr Miroslav Grégr. Česká strana však podle Komisi dosud nesdělila, jak by tento náhradní scénář měl vypadat.
Podle státního tajemníka Pavla Teličky ocel sice je problémem, ne však tak citlivým, aby zmařil výsledek přístupového jednání - je přesvědčen, že kvůli neexistenci restrukturalizačního programu se unie nerozhodne Českou republiku nepřijmout.
Wissels souhlasí, poukazuje však na možné komplikace. "Česká republika zatíží jednání velkou nevyřešenou věcí, na kterou padne všechen kredit, který má nebo může mít. Může být například velmi obtížné si vyjednat něco navíc ve finančně citlivých kapitolách. Po vstupu by pak zemi čekala konfrontace s dosavadními členy, kteří bolestně předělali své hutnictví a nemají chuť soutěžit s podniky podezřelými z příjmu státní pomoci. Pro Čechy by to mohla být pěkná kaše."
