Hanhikivi znamená v překladu z finštiny Husí kámen. Ten ve 14. století určoval hranici mezi Švédském a Novgorodskou republikou. Po sedmi stech letech se Rusové na místo opět vrací. Budoucí finská elektrárna Hanhikivi se má stát odrazovým můstkem k návratu ruského jaderného průmyslu do Evropy. A možná i inspirací pro Česko, jak ufinancovat nákladnou výstavbu nových reaktorů.
Na vzniku zdroje o výkonu 1 200 megawattů se podílí i třinecký rodák Ivo Kouklík. Bývalý ředitel Dukovan se po třech letech strávených v ruském státním jaderném molochu Rosatom přesunul do Helsinek, kde dohlíží na přípravu stavby. Ta je jednou z pouhých tří nových jaderných elektráren, které mají šanci v Evropě v dohledné době vzniknout.
Další dvě elektrárny jsou britská Hinkley Point a maďarská Paks. V prvním případě nákladnou stavbu doplatí spotřebitelé elektřiny. V druhém případě poskytne většinu prostředků Rusko, není však jasné, zda to povolují evropská pravidla a zda Brusel projekt schválí.
Výstavba jaderných bloků v Evropě
Ruské peníze poplynou i do Hanhikivi, finský model se však od maďarského zásadně liší. Elektrárnu bude provozovat firma Fennovoima, jejímiž akcionáři jsou velcí odběratelé elektřiny. „Jde o čistě komerční model spočívající v tom, že se spojilo větší množství relativně malých investorů a financují velký projekt, ze kterého pak budou mít zisk. Základní myšlenka je mít elektrárnu, která bude prodávat elektřinu laciněji než za ceny na trhu. Druhý důvod je stabilita dodávek elektřiny,“ říká Kouklík.
Právě aktuální cena elektřiny pohybující se kolem 35 eur za megawatthodinu je pro jaderný průmysl největší problém. Za tuto částku se investice do nových bloků nikdy nevrátí. Kouklík nechce prozradit, s jakou cenou investoři Hanhikivi počítají. Dodává však, že smlouvu podepsali, takže investici věří.
V ČR se zájemci zatím nehrnou
Možnost, že by nové bloky v Dukovanech a Temelíně mohlo zajistit sdružení investorů, zvažuje i česká vláda. Jde o jeden ze tří scénářů zmiňovaných v Národním akčním plánu rozvoje jaderné energetiky. Jenže třeba vládní zmocněnec pro jadernou energetiku Ján Štuller šance tohoto modelu vysoko nevidí.
„V Česku není velké množství opravdu velkých spotřebitelů a spojení většího počtu subjektů obcí, měst a průmyslových podniků je koordinačně relativně náročné,“ míní Štuller. Zároveň dodává, že ve hře jsou stále všechny varianty, ale že žádný z velkých odběratelů neprojevil o případnou spoluúčast zájem.
Do Fennovoimy vstoupily například velké železárny, papírny nebo samosprávy. Ty musí zajistit celkem 25 procent prostředků na stavbu elektrárny, jejíž cena by neměla přesáhnout sedm miliard eur. Zbytek stavby pokryjí dluhopisy, které zajistí Rosatom. Tomu také patří 34 procent Fennovoimy.
„Rosatom poskytne úvěrové financování ve výši zhruba pět miliard eur, z čehož až 2,4 miliardy eur bude pocházet z Fondu národního blaha Ruské federace,“ vysvětlil Kouklík. Vedle toho bude Rosatom aspoň v prvních deseti letech po spuštění dodávat elektrárně palivo.
Pro Rosatom je Hanhikivi vedle maďarského Paksu příležitostí, jak se se svými reaktory VVER vrátit do Evropy. Stejný typ o menším výkonu funguje v Temelíně i Dukovanech. Referenční reaktor VVER-1200 od října běží v ruské elektrárně Novovoroněžská a brzy by měl začít fungovat i na Leningradské jaderné elektrárně 2.
Zprovoznění bloku uvnitř hranic EU by pro Rusko znamenalo značný nárůst prestiže. Stejně jako v Maďarsku však i ve Finsku vznikají obavy z účasti Kremlu podřízené firmy na tak strategickém podniku. To se naplno projevilo loni, kdy finský parlament stanovil podmínku, že minimálně 60procentní podíl na elektrárně musí držet evropské společnosti.
Jak uvedla agentura Reuters, vláda posléze zjistila, že za držitelem devítiprocentního podílu chorvatskou společností Migrit Energija Solarna, stojí ve skutečnosti ruská Sberbank. Ruský podíl by tak překročil 40 procent a celý projekt se zdál v ohrožení. Nakonec se však podařilo najít jiné investory.
Katastrofa jménem Olkiluoto
Podle plánů by Hanhikivi měla být dokončena v roce 2024, kdy pokryje zhruba desetinu spotřeby. Finové se pouští do výstavby nového zdroje i přesto, že se dosud nepodařilo dokončit elektrárnu Olkiluoto 3. Podle původních plánů měl reaktor běžet už šest let. Celý projekt se trojnásobně prodražil a bývá vnímán jako odstrašující příklad, v jaký problém se může výstavba jaderné elektrárny zvrtnout.
Přesto Finsko podle Kouklíka jaderné energetice věří. Země má jeden z největších podílů obnovitelných zdrojů v Evropě, biomasa a vodní elektrárny pokryjí více než třetinu spotřeby. Zcela zabezpečit poptávku však nestačí.
Země se ve špičkách neobejde bez dovozu ze zahraničí a podle zprávy Evropské komise se na tom nic nezmění ani poté, co bude v roce 2018 obří 1600megawattový reaktor Olkiluoto konečně dokončen. „Finové jsou pragmatický národ a přírodní podmínky je nutí chovat se velmi efektivně. V loňském roce dováželi 18 terawatthodin elektřiny. Nemají jiné zdroje, s jádrem mají přitom zkušenosti,“ vysvětluje Kouklík.
