Přirozená barva hořčice je světle šedožlutozelená. "Při výrobě se dlouhodobě používalo přibarvování syntetickými barvivy na sytě hnědooranžový tón a spotřebitelé jsou na tuto barvu zvyklí," vysvětlila iDNES.cz Kamila Míková z Ústavu chemie a analýzy potravin Vysoké školy chemicko-technologické (VŠCHT).
Spotřeba hořčiceKaždý obyvatel Česka spotřebuje podle statistik ČZU přibližně 2,2 kilogramu hořčice za rok. Na Slovensku je to pro porovnání jen 1,7 kg, jelikož se tam jako dochucovadlo používá více paprika či kečup. Za posledních třicet let se spotřeba hořčic v ČR zdvojnásobila. Z jednoho kila hořčičného semene se vyrobí šest kilo hořčice. Základem všech druhů je hořčičné semeno, sůl a ocet. |
"Někteří výrobci skutečně méně přibarvují, někteří vůbec," potvrzuje Edita Charvátová z firmy Kand specializující se na výrobu a prodej pochutin.
Česko totiž už v polovině roku 2010 přijalo směrnici EU, která nařizuje označovat nejpodezřelejší "éčka" na obalech výrobků varováním.
A jelikož na přibarvování krásně žluté plnotučné hořčice se do té doby používal hlavně syntetický tartrazin (E102) nebo SY žluť (E110), znamenalo to pro výrobce či dovozce napsat na obal větičku: "Může nepříznivě ovlivňovat činnost a pozornost dětí."
Možným důsledkem požívání tartrazinu (ten se mimochodem získává z kamenouhelného dehtu) je totiž mimo jiné vznik dětské hyperaktivity, přičemž SY žluť je podezřelá z téhož.
Vzhledem k tomu, že hořčice s takovýmto nápisem by na pultech obchodů díru do světa jistě neudělala, začali výrobci syntetiku nahrazovat přírodními barvivy. Jelikož je však jejich cena mnohonásobně vyšší a museli by zdražovat, přestali po čase někteří z nich dobarvovat hořčice úplně.
Plnotučná česká anomálieČeský trh je specifický tím, že na něm má největší podíl plnotučná hořčice, která se v jiných zemích nevyrábí. Na trhu má podíl 75 procent. Mele se ze semen bílé hořčice a je jemnější a méně palčivá než hořčice dijonského typu, oblíbené v jižní Evropě, které jsou konzervovány silným solením, s čímž souvisí jejich vyšší kyselost. Ze směsi semen černé a bílé hořčice se vyrábí kremžská hořčice, která se konzumuje jen v Česku a v Rakousku. Na spotřebě má pětinový podíl, nepřibarvuje se vůbec a díky vyššímu procentu cukru je nasládlá.  Dijonská, kremžská a plnotučná hořčice |
"Dřív jste obarvil várku hořčice za dvacku, dnes to vyjde na sto padesát korun," říká jednatel pardubického výrobce hořčice Alba Radim Kvaček. Jeho firma přešla na přírodní barvení kurkumou, což je kořen, který se pěstuje v Indii a údajně má i protirakovinotvorné účinky.
Jiní výrobci barví luteinem, další riboflavinem. Kromě ceny je nevýhodou přírodních barviv také jejich nestálost na světle či v kyselém prostředí.
Používá se jich tedy méně, což barvu hořčice mění do šedivé. "I když existuje potravinářský kodex na výrobu plnotučné hořčice, někteří výrobci stále přibarvují umělým barvivem, někteří barvivem přírodním a někteří nebarví vůbec," říká Jana Rozehnalová z ostravského Pikantu.
O všem však rozhoduje cena. "Dneska je konkurence velká, takže jakékoliv zdražování je problém," říká Kvaček s tím, že cenový boj se vede o haléře. Na trh se navíc začínají tlačit i výrobci z Polska, kteří sice specifickou českou hořčici zatím příliš vyrobit neumí, ale opatřit si recepturu ze starých českých norem pro ně do budoucna podle Kvačka nemusí být problém.
Pro českou hořčici je typický i její obal, tradiční kelímek. "Na Slovensku je oblíbené sklo, v Rakousku tuby," říká Edita Charvátová z Kandu.
Na trhu je i řada hořčic německého a francouzského typu, které jsou pálivější, a dále také různé ochucené hořčice. Jejich podíl však představuje jen 3 až 5 procent. "Většina Čechů zůstává věrná tradičním hořčicím, jelikož se dobře hodí k českým potravinám," uzavírá Kamila Míková z VŠCHT.
