Horší by bylo, kdyby se nikdo neotočil

Zajímavé ženy

Tereza Duchková hned při svém druhém představení v Karlíně převrátila život celého divadla.
Zajímavé ženy

Tereza Duchková hned při svém druhém představení v Karlíně převrátila život celého divadla. Dostala hlavní roli v muzikálu Sny z Nového Yorku, ale zároveň měla zkoušet absolventské představení na konzervatoři. "Kvůli mně by býval nemohl celý ročník hrát, tak jsem měla tu drzost říct panu režisérovi Adamcovi, že musím zkoušet ve škole. V Karlíně se kvůli mně zkoušelo odpoledne a všichni mě za to dost nenáviděli, protože na to nebyli zvyklí. To je neuvěřitelná drzost! Ona dostane hlavní roli a řekne, že musí zkoušet ve škole, vytýkal mi pan režisér po premiéře. Mně to tenkrát jako drzost nepřišlo, došlo mi to až později."

To takhle běžně převracíte lidem život?

Asi ano. Nikdy neplánuju nic kromě práce, kterou mám napsanou v diáři. Jsem chaotik. Zapomenu si napsat schůzku a pak to musím žehlit.

Jak jste se dostala do karlínského divadla?

Už ve druhém ročníku na škole. Ondřej Havelka připravoval představení Má férová Josefína a sháněl tanečnice. Moje sestra, která tančí, si opařila nohy a já ji musela doprovázet. Ondřej se mě tenkrát zeptal, co dělám. Když jsem mu řekla, že studuji konzervatoř, lákal mě, ať to taky zkusím. Přemlouval mě asi půl hodiny. Nakonec jsem to zkusila a pak jsem začala jako tanečnice Havelkových Girls.

To je docela kuriózní začátek kariéry...

Byla to legrace. Pokaždé jsem se musela smát, když jsem z reproduktoru slyšela to: Balet na jeviště. Tenkrát jsem totiž vážila o patnáct kilo víc.

Měla jste baletní průpravu?

Na škole jsme měli od prváku různé druhy pohybů, tanec i balet, ale většinou do toho člověk jen ťuknul. Snad ve třeťáku jsme měli step, a když jsme potom v divadle zkoušeli Zpívání v dešti a já po několika letech vytáhla stepky, bylo to dost hrozné. Myslela jsem, že to představení v životě neodstepuju. Ale je to jen otázka cviku.

Studium na konzervatoři a hereckou dráhu jste si vybrala sama?

U mě to bylo odmalička. Nikdy jsem neřešila, co budu dělat. Herectví mě vždycky přitahovalo. Chodila jsem na jazykovku, a tak jsem si druhou přihlášku na střední školu dala na Rakouské gymnázium. Naštěstí se ale zkoušky na konzervatoř konaly o hodně dřív.

Ptám se, protože herectví bývá většinou v rodině.

Můj pradědeček byl malíř, tatínek je architekt. Všichni u nás v rodině jsou tak trochu postižení malířstvím, všechno se točí kolem tohoto druhu umění. Snad jen můj strýc, který žije v New Yorku, je muzikant. A prateta byla operní pěvkyně.

Taky vás rodina nutila zpívat před návštěvami?

Samozřejmě! Někdy jsem zpívala i ráda, s kytarou. Naučila jsem se na ni hrát ve třinácti a pak jsem s tím všechny otravovala. Teď je to naopak, to když po mně chtějí, abych zpívala koledu u stromečku. Už si je pořádně nepamatuju.

Když jste odmala zpívala v různých sborech, to jste si moc volna neužila...

Třikrát čtyřikrát týdně jsem chodila po škole někam do kroužku. Že mám míň volna, mě nikdy netrápilo. Měla jsem pěkné a klidné dětství, u nás byla vždycky rodinná pohoda.

Nechtěla jste radši běhat za kluky?

To mě popadlo až v šestnácti na konzervatoři.

Když to tak vezmu, vaše kariéra je docela závratná...

Nikdy jsem díkybohu nemusela prosit o práci, všechny ty věci ke mně přišly takovým záhadným obloukem. A kariéra? To já nijak neprožívám.

Dobře, ale vaši kolegové většinou začínají v divadlech na malých městech. Vy jste se hned chytila v Praze.

To byla hrozná klika. Prahu mám ráda, jsem městský typ. Možná by mě ubíjelo být někde bez zázemí, bez přátel. I když teď jsem měla možnost hostovat v Plzni, bohužel se zkoušky kryjí s přípravou Zvonokos, takže z toho sešlo. Ale jiné jeviště bych si docela vyzkoušela.

Zpíváte swing. Ten se v době vašeho dětství v rádiu nepouštěl.

Vůbec! Mě ke swingu přivedl právě Ondra Havelka, přičichla jsem k tomu ve třinácti. Do té doby jsem o swingu neměla ani ponětí. Zpívala jsem si Nedvědy, Voskovce a Wericha, Matušku a písničky ze Semaforu. Když mě potom Honza Matoušek vzal do svého big bandu, zavalil mě tisíci nahrávek. Musela jsem je poslouchat, znát a učit se je.

Do orchestru Jana Matouška jste se dostala ve třinácti letech? Tak brzy?

Když jsme hráli Josefínu, vypisoval Honza konkurs na zpěvačku. Ve třinácti jsem absolutně neměla pěvecké ambice. Když jsem slyšela jména jazzových zpěvaček, které na tom konkursu byly, říkala jsem si, co bych tam dělala. Po půl roce jsem se nechala přemluvit. Honza mi dal dva party, já se je naučila s panem korepetitorem na škole, protože dodneška neumím noty, a vzali mě. Byly to krásné roky, v big bandu je patnáct chlapů. Docela obdivuji maminku, že mě s nimi pouštěla. Dodnes říkám, že jsou to moji taťkové.

Swing a šansony, to nejsou zrovna populární žánry.

Určitě to nejsou věci, které by bouraly příčky hitparád. Ta doba se už nikdy nevrátí, ale já bych prostě nedokázala dělat věci jen pro rychlý vzestup. Myslím si, že co rychle vzejde, to taky rychle odejde. Muzika mě musí oslovit a tyhle staré věci mě strašně berou. Je to taková srdeční záležitost a dokud to jde, snažím se všechno stíhat.

Proč jste si vymyslela projekt Tereza Tereza?

Minulou sezonu jsem neměla žádné zkoušky, žádnou premiéru. V podstatě jsem měla rok volno. Říkala jsem si, že mi chybí činohra, že bych si měla něco vymyslet.

Hlavní hrdinkou je dívka, která se rozhodne vyhrát konkurs na hlavní roli. To není o vás, že?

Ne, já konkursy nenávidím. Mám pocit, že nejsem schopná ani pořádně říct svoje jméno, natož ukázat to nejlepší ze sebe.

Tereza Tereza je váš projekt. To se dnes moc často nevidí. Spíš si producenti dosazují interprety... Takhle...

Nikdo nepřipravuje projekt, kde by bylo tolik věcí podle mého gusta jako v tom mém. Proto jsem si ho vymyslela. Obsahuje dvacet hudebních čísel a jedno vedle druhého jsou věci, které mě oslovují už dlouhou dobu, které mám ráda. Tereza Tereza vznikla proto, abych se neválela doma. Nemám ambice s tím projektem vystartovat, udělat megashow a říct: Hele, to jsem já. Tak to není. Proto to pořád v klidu odsunuji a čekám, až bude čas.

Vy se někdy válíte doma? S tak nabitým programem?

To je zákon schválnosti, věci se nahrnou do pár dnů a člověk opravdu nestíhá. Pak mám dva dny volno a jsem nervózní, že nikdo nevolá.

Můj kamarád se málem naboural, když zahlédl váš billboard. Stává se vám to často?

Jednou kvůli mě spadl kluk z kola. Tak se otáčel, až narazil do lavičky. Horší by bylo, kdyby se nikdo neotočil.

I proto se dnes bez reklamy asi neobejdete...

Už někdo přede mnou řekl, že když mu dáte uklízečku a pár milionů, udělá z ní hvězdu. Bez reklamy to dneska opravdu nejde. Nese to ovšem s sebou spoustu příjemných i nepříjemných věcí. Člověk musí žebrat o peníze.

Dokážete to?

Dělá mi to hrozné potíže, úplně to nesnáším. Já jsem opravdu bohém, ne obchodník, na to nemám buňky. Ale musím zaklepat, že všechno vychází takovou náhodou, že jsem se nikdy nedostala do trapné situace.

Bohém? Co to znamenáve vašem případě?

Absolutně nezvládám technické věci, úřadování a papírování a podobné starosti. Já jsem opravdu hrozný lempl. To jsem si uvědomila, právě když jsem rozjížděla svůj projekt. Byla jsem šťastná, když jsem přišla do Karlína a dostala jsem ferman a věděla jsem, že se mě týká jen nástup v deset hodin a že nemusím nic zařizovat.

Čekala jsem, že mi řeknete, že jste noční pták...

To samozřejmě taky jsem, protože to vyžaduje moje práce. Radši si dopoledne přispím a večer potom ožívám.

Říkáte, že vám chybí činohra.

S chutí bych si zahrála v malém divadle, kde jsou diváci velmi blízko. To mi trošku skutečně chybí, protože v Karlíně je hala až pro tisíc lidí. Malé divadélko by mi prospělo.

Jak si nejlíp odpočinete?

Uteču z Prahy a zajezdím si na koni. To je balzám.

***

Zajímavé ženy

Tereza Duchková se narodila 9. května 1978 v Praze. V roce 1998 absolvovala hudebně-dramatické oddělení státní konzervatoře. Zpívala v Dismanově souboru, od třinácti let účinkuje s Pražským swingovým orchestrem. Ve druhém ročníku konzervatoře přišla do Hudebního divadla v Karlíně. Ztvárnila několik hlavních rolí, například postavu Normy v muzikálu Viktor-Viktorie. Pracuje v dabingu, objevila se v několika televizních seriálech a zahraničních filmech. Připravuje vlastní hudební projekt Tereza Tereza a natáčí šansony pro rozhlas.

BEZ REKLAMY ANI RÁNU

Tereza Duchková potřebovala pro reklamní billboard nafotit jen dva tři snímky, ale fotografovi Jadranu Šetlíkovi se zalíbila natolik, že fotek má dnes přes osm set. Jadran Šetlík si jich několik vybral i do své výstavy.

KAČKA Z KAČEROVA

Její tvář možná neznáte, ale hlas už jste slyšeli. Například z role Kačky ze seriálu Kačeři z Kačerova.