Jak jsem se nedostal až "na střechu" celé Afriky

To bylo dole pořád řečí, že výstup na Kilimandžáro není žádnou procházkou, brumlal jsem si pod vousy po třídenním pochodu, kdy jsem společně se svým průvodcem, Mbogem, vystoupal k nejvýše položené chatě, Kibo Hut, ve výšce přes 4700 metrů na samém úpatí ledových polí.
To bylo dole pořád řečí, že výstup na Kilimandžáro není žádnou procházkou, brumlal jsem si pod vousy po třídenním pochodu, kdy jsem společně se svým průvodcem, Mbogem, vystoupal k nejvýše položené chatě, Kibo Hut, ve výšce přes 4700 metrů na samém úpatí ledových polí. V hlavě mi sice ještě strašily varovné nápisy kdesi dole u vstupní brány do Kilimanjaro National Park, kde byla několikrát vytučněna ve svahilštině hlavní bezpečnostní zásada výstupu: Pole pole! neboli Velmi pomalu! Nechápal jsem. Proč mám jít denní úsek deset hodin, když jsem ho pohodlně zvládl za sedm? Vždyť se šlo tak příjemně. Onu poslední noc před výstupem na vrcholek Afriky se nespalo lehce, či lépe řečeno vůbec. Jasná nervozita z nevšedního zážitku, říkal jsem si a raději jsem se šel projít do mrazivé noci. Tam jsem našel manželský pár z Edinburghu, jak mocně zvrací za chatou. "Vracíme se dolů," zachrčela žena beze stopy vůle v hlase, zatímco její muž se šoural zpátky do chaty, aby se dočkal se zatnutými zuby ranního návratu. Hluboko před svítáním jsme tedy s Mbogem vyrazili do čerstvě napadaného sněhu sami. Cesta se začínala prudce zvedat a na rychlosti chůze to hned začalo být znát. K tomu ještě ten zatracený sníh. Krok dopředu a o nejméně tři to zase sklouzne zpátky. Z frajerského výstupu se rázem stala lopotná dřina, kdy jediným zvukem, který narušoval absolutní klid vysokohorské noci, bylo mocné funění, které se postupně měnilo v obyčejné lapání po vzduchu. Žádný div. Právě jsme dosáhli výšky 5000 metrů a tlak je zde proti normálnímu už jen téměř poloviční. Ale obtížným dýcháním to teprve začalo. Za chvíli se přidalo sucho v krku a krásnou modrou barvu nočního sněhu začaly kazit drobné mžitky před očima. "Mbogo?" Namísto odpovědi se mi něco černého skoulelo pod nohy. "Mbogo, člověče, vstávej! No to nemyslíš vážně!" třásl jsem jeho drobným tělem. Potom to přišlo. Strašná rána, kterou mi výška uštědřila do zátylku, a už jsem bez dechu ležel vedle něho. V jediném okamžiku jsem pochopil tu pravdu - že těch několik set metrů na vrcholek už nikdy nedojdu. Nápis dole měl pravdu.


Témata: Test iDNES.cz, Zuby