Tomáš Ježek

Tomáš Ježek | foto: koláž iDNES.cz, MF DNES

Ježek: Před 25 lety vylétly ceny na dvojnásobek. Systém byl slepý

  • 516
Byl to tehdy, začátkem roku 1991, první hmatatelný střet Čechů s kapitalistickou ekonomikou. Vláda rozhodla o uvolnění maloobchodních cen a ty vyletěly po novoročním otevření obchodů prakticky ze dne na den na víc jak na dvojnásobek. „Považoval jsem za zázrak, že to lidi pochopili, říká ekonom Tomáš Ježek.

„Vzali to jako nezbytný krok k obnovení tržního hospodářství,“ dodává Tomáš Ježek, který se na přípravě cenové liberalizace podílel jako poradce federálního ministra financí Václava Klause.

Jak dlouho se liberalizace chystala? Na to, jak zásadní a riskantní to byl krok, přišla rychle a bez velkých diskusí.
Pro ekonomy nebyla liberalizace cen tak překotná, my jsme o ní diskutovali vlastně už od poloviny 60. let. V tržní ekonomice jsou všechny hlavní informace obsaženy právě v cenách. Když ceny nefungují, je systém slepý. Bez liberalizace nebyl přechod k tržnímu hospodářství možný.

Před sametovou revolucí lépe nebylo. Čísla statistiků hovoří jasně

Jak vznikaly ceny v socialistické ekonomice?
Socialističtí ekonomové se masově snažili ceny vypočítávat. Šly na to obrovské prostředky, v ruském Novosibirsku na to byl celý výzkumný ústav. V Československu je určovala Státní plánovací komise podle ukazatelů plánu - určovalo se, do které oblastí mají jít jaké zdroje, vycházelo se z nákladů. Ale ceny nenesly základní informace o tom, co se má dělat. Nemohlo to fungovat.

Měly uměle určované ceny vliv na občasný nedostatek nejběžnějšího zboží denní potřeby, jako byl třeba toaletní papír nebo šlehačka?
Jistě, ceny nezobrazovaly vzácnost zboží. Normálně cena stoupá, když je něčeho nedostatek, poptávka se pak dostává do rovnováhy s nabídkou. To se nedělo, výsledkem byly nepřetržité výkyvy trhu, stálé nerovnováhy a nedostatky, všechny ty slavné případy toaletního papíru nebo dámských vložek. Nabídku zboží měli v rukou centrální plánovači, ale bez informace, kterou dávají ceny, byli bezmocní. Ekonomové to samozřejmě tušili, ale nikdo se neodvažoval vyvodit z toho důsledky, v socialistickém systému by to byla sebevražda.

Zohledňovali centrální plánovači i přání a preference občanů, Držela se třeba dole cena piva nebo cigaret jen proto, aby byl v zemi klid?
U nejcitlivějších položek toto určitě roli hrálo, proto byly levné hlavně potraviny. Vše se rozhodovalo politicky, úředně.

Liberalizace cen proběhla ze dne na den, týkala se veškerého zboží v obchodech. Zvažovali jste i jiné, měkčí varianty?
Byly názory, které naštěstí nezvítězily, že by se to mělo fázovat po kouskách. To ale technicky nejde, ceny jsou provázané navzájem, dalo se to udělat jen takto, najednou.

Neměli jste strach, že to lidé neunesou?
Jistě že měli. Předpokládali jsme, že liberalizace posune cenovou hladinu asi o 50 až 60 procent, což se pak přesně stalo. Klepaly se nám nohy, jak to lidi přijmou, zda se nenaštvou. Považoval jsem ale za jeden z největších zázraků, že lidi pochopili, že obnovení tržního řádu liberalizaci vyžaduje.

V některých zemích, třeba v Polsku, byl přechod na volný trh provázen vleklou skokovou inflací. Prudce rostly ceny a znehodnocovaly se úspory. U nás ne. Proč?
Aby to vše fungovalo, musela být v pozadí velmi přísná makroekonomická restriktivní politika, která držela na uzdě státní výdaje. Musela dobře fungovat spolupráce centrální banky a ministerstva financí, díky tomu jsme nedopustili inflaci. Cenová hladina v lednu 1991 sice jednorázově vyskočila, pak ale zabrala makroekonomická politika, takže se od března růst cen zastavil. Považuji to dodnes za úžasný úspěch. A pohled na inflační křivku, jak se najednou zastavila, byl jedním z mých nejsilnějších estetických zážitků.

Po liberalizaci cen v obchodech stát držel ještě několik let ceny energií nebo některých služeb. Velmi dlouho reguloval nájemné. Nebyla to podle vás chyba?
My jsme deregulaci nájmů nechystali, bylo to před restitucemi, byla tu i otázka hospodářského cyklu. Liberalizace je věc politické intuice a citu. Na bytovém trhu se pak dlouho držel nefunkční mechanismus. Jistě, s nájemným to mělo jít mnohem rychleji, ale nakonec jsem rád, že to dopadlo, jak to dopadlo.

Jak si vysvětlujete, že lidé přijali v roce 1991 prudké zvýšení cen tak klidně? Dnes by se to určitě neobešlo bez velkých protestů a také by to celé velké sociální skupiny velmi poškodilo.
Ne, liberalizace byla tehdy doprovázena kompenzacemi, dotacemi, které zajistily, aby se určité skupiny lidí nepropadly do bídy. O to se zasadilo ministerstvo práce a sociálních věcí, které tehdy vedl můj učitel a kolega ve vládě Milan Horálek.

Stejně, kdyby se dnes měl kompenzovat 50procentní růst cen ohroženým sociálním skupinám, třeba důchodcům, pořádně by to zamávalo státním rozpočtem. To jsme tehdy byli o tolik bohatší?
Nebyly tak velké rozdíly ve společnosti, spíš jsme na tom byli všichni stejně špatně. A růst cen zase velké skupině lidí, závislé na prodeji, na odbytu, pomohl.

Byla by bez uvolnění cen možná malá privatizace, která pak následovala?
Ne, ta už závisela na fungování cenového systému, bez volných cen by nebylo možné se do ní pustit.

Jak dnes hodnotíte své nástupce v současné vládě? Jak ta řídí českou ekonomiku a jaká je podle vás kondice Česka?
Česká ekonomika funguje opravdu dobře, náš růst je nejrychlejší v Evropě. Tržní sektor a struktura podnikání jsou dobře založeny, jediné potenciální nebezpečí, které vidím, je chování vlády v oblasti státních výdajů. Má tendenci k zadlužování. To za nás, do roku 1996 vlády hospodařily bez dluhu, vyrovnaně. Na dluh je třeba dávat pozor.