Ráno 11. září 2001, když svět vypadal ještě úplně normálně jako dřív, stála ropa 24,72 dolaru za barel. Večer, když svět začal přivykat představě, že z Manhattanu zmizely dva nebetyčné symboly západního kapitalismu, stála ropa 25,5 dolaru.
V následujících dnech vylezla ještě o několik dolarů výše a pak začala zase klouzat dolů. Svět se řítil do nejistých časů, ale jeho černá krev pumpovala zdravě, jak měla. Ustála to.
Šest let poté už ropa olizuje laťku v závratné výši sto dolarů. To je čtyřikrát tolik. Ještě zajímavější než cena je fakt, že svět klidně žije dál, jako by se nic nedělo.
Naše drobné, jejich miliardy
Děje, ale my to nevidíme, protože jsme příliš fascinováni tím, jak se stále rychleji roztáčí počítadla u benzinových pump. Pro cinkot mincí neslyšíme šustění těch opravdu velkých bankovek.
Právě tím, že vydáváme drobné, se podle analytiků podílíme na jednom z největších přesunů peněz historie. Je to pohyb, který zcela přesměroval siločáry světové moci.
Jen se podívejte na tahle čísla, která lze vyčíst na webové stránce Mezinárodní agentury pro energii: letos každý den platíme za ropu o pět až šest miliard dolarů víc než před pěti lety. Jen členové OPEC (Organizace zemí vyvážejících ropu) od nás inkasují 658 miliard dolarů.
Ale pozor, OPEC hasí celosvětovou žízeň po ropě asi ze čtyřiceti procent, takže celkově to bude dělat jeden a půl až dva biliony. Podívejte, jak platíme stále víc: OPEC tedy letos dostane 658 miliard, loni to bylo 605 miliard. A příští rok už to může být 762 miliard.
Dost získají ropné společnosti, ale velkou část toho shrábnou země produkující ropu.
Naše peníze se přesunují k nim. Ropné státy bohatnou a stávají se mocnější. Jejich největší zákazníci – Amerika, Čína a Evropa – mají důvod k úzkosti.
Obrovský přesun peněz má totiž své geopolitické dopady.
Zjednodušeně řečeno, čím je ropa dražší, tím více peněz cpeme zemím, které je mohou využít proti nám.
Ropná anabolika: tři příklady
Vypadalo to, že Americe přeskočilo: krátce po 11. září 2001 se tam objevil požadavek, aby vláda zdražila benzin tím, že na něj uvalí „vlasteneckou daň“. Třeba dolar za galon. Znělo to šíleně, protože Amerika miluje levný benzin, ale mělo to i šílenou logiku té doby – zkusme nějak přibrzdit předávání dolarů zrovna těm zemím, jež nepřímo financovaly ty, kdo nás zabíjeli. Když si benzin sami zdražíme, spotřebujeme ho míň a cena půjde dolů.
Něco na tom bylo. Zdá se, že pravěk naděloval lidstvu ropu s ironickým šklebem: lidé se bez ní neobejdou, ale nacházejí ji hlavně v zemích, které snadno zdivočí. A ty, když vydělávají velké peníze, rády ukazují svaly.
Když se podíváte na ropnou mapu světa, vidíte, že spousta nalezišť se nachází ve výbušných končinách, jako je Blízký východ. Vlastní ji státy, s nimiž se těžko vychází, jako s Íránem, či hrají falešně a riskantně jako Venezuela. Anebo jsou to rovnou místa, pro něž je ropa prokletím, jako třeba Nigérie.
Jak jim vysoká cena ropy nahrává, je patrné na příkladu Íránu, Venezuely a Ruska.
Írán: šťastný rok. Letošní státní rozpočet byl sestaven s předpokladem, že cena ropy bude 60 dolarů za barel. Země má proto značné přebytky a sedí na polštáři finančních rezerv, což prezidentu Ahmadínežádovi umožňuje kupovat si podporu Íránců, financovat spřátelené skupiny, jako je Hizballáh v Libanonu či Hamas v Gaze, a činit zemi odolnější vůči americkým sankcím.
Vyšší cena ropy také zemi chrání před případným útokem USA. Obavy tlačí ceny ropy nahoru, což trestá americkou ekonomiku – a naopak posiluje Írán, protože za ropu kasíruje víc peněz. Sečteno: čím víc tlačí USA v otázce íránského jaderného programu na pilu, tím je ropa dražší a tím je na tom Írán líp.
Venezuela: jako Ježíšek. Prezident Hugo Chávez využívá ropné bohatství k tomu, aby se stal jakýmsi patronem Latinské Ameriky, kde díky umění svádět plnou peněženkou přebírá Americe za její peníze její tradiční spojence. Tu v Argentině investuje 1,5 miliardy, tu pomůže Ekvádoru, dává ropu Kubě či financuje výstavbu domů pro nikaragujské rolníky.
Vliv USA v regionu klesá a Venezuela dokonce projevuje smysl pro humor, když zabrousí až na nepřátelské teritorium: před časem začala dodávat zlevněnou naftu státu Massachusetts, jíž si mohou topit tamní chudí, počátkem letošního roku začala dodávat se slevou naftu pro londýnské autobusy, aby Britové na podpoře mohli jezdit za snížené jízdné.
Sečteno: protože Venezuela je jedním z největších ropných dodavatelů do USA, Amerika Chávezovi strká stále víc dolarů a ten ji s nimi připravuje o vliv v oblasti.
Rusko: nový bohatýr. Rusko je dobrým příkladem toho, jakým anabolikem ropa je. Loni na ní vydělalo čtyřikrát víc než koncem 90. let a je to úplně jiná země než tehdy.
Když roku 2000 – dva roky po zhroucení rublu – nastoupil prezident Putin, všichni se báli další finanční krize a neschopnosti Ruska splatit zahraniční dluh.
Roční splátka tehdy činila 17 miliard. Dneska jsou to pro Rusko jen kopějky, protože má třetí nejvyšší rezervy tvrdé měny na světě: blíží se k půl bilionu. Země se stala druhým největším exportérem ropy a plynu a tyto suroviny umí použít i jako politickou zbraň.
Po mrákotných 90. letech se Kreml zase cítí silný, a tak se sebevědomě snaží ukázat, že už není na kolenou. Je dost peněz na obnovu vojenských arzenálů a ještě zbylo dost, aby se průměrný plat zdvojnásobil.
Rusko se snaží získat své bývalé místo ve světě a obnovit svoji sféru vlivu. Znovunalezené ruské sebevědomí cítí i Česko ve sporu o radarovou základnu. Sečteno: Rusko se postavilo na nohy díky penězům, jež mu platí Západ za ropu. Čím bude dražší, tím se bude ze Západu přesouvat víc peněz, tím mu bude Rusko moci být silnějším rivalem.
Až to vypadá, jako by právě vývozci žonglovali s cenami ropy, aby z nás vytahali co nejvíc peněz. Omyl.
Za to, že platíme stále víc, můžeme v zásadě my, zákazníci.
Už sklapla ropná past?
Cena ropy letí nahoru jako balon bez přítěže. Svět už to zažil v letech 1973, 1979 až 1981 a v roce 1990. Ropné krize. Jenže tenhle ropný šok je jiný. Zatím nastal vždy proto, že z kohoutů ropa jen kapala. Majitelé je zaškrtili nebo byla válka. Nyní je to naopak. Ropa teče skoro naplno a přesto je jí spíše málo.
Spotřeba se zvedá: třetina lidstva si začíná kupovat auta a chce žít na vyšší noze. Řeč je o Číně a Indii, jež se přidávají ke světu hojnosti. „V rozmezí let 2002 a 2005 byl pouhý čínský nárůst spotřeby energie stejný jako roční energetická spotřeba celého Japonska.“ Tahle jediná věta schovaná v letošní zprávě Mezinárodní energetické agentury je klíč k dění na trzích.
Předchozí ropné šoky měly milou vlastnost: ceny poskočily a pak se zase vrátily zpátky jako jojo. Tehdy bylo ropy dost a krize byla něco jako havárie, teď však poptávka předbíhá nabídku. To přesouvá moc směrem k majitelům ropných polí. Je to jako v supermarketu: když je všude spousta chleba, je pánem zákazník, když ho má na pultech jen někdo, získává vrch obchodník.
Projevuje se to už dnes. Diktátorské vlády získávají na nedotknutelnosti, protože sedí na ropě. Čína například nepřipustí tlak na Barmu a Súdán.
Amerika sice hovoří o útoku na Írán, ale možná jsou to jen řeči. Bílý dům si umí spočítat, kam až by ceny po vyřazení Perského zálivu vylétly. Už by to nebyl balon bez přítěže, ale raketa.
Také v Iráku řeší Amerika ropné dilema. Je bolestivé utrácet tam miliardy v době, kdy vysoká cena ropy tlačí na americkou ekonomiku. Ale současně by byla hloupost odejít ze země, jež bude jednou opět patřit k největším vývozcům ropy.
A to ve chvíli, kdy se ropa stává důležitou politickou zbraní a možná i podpultovým zbožím budoucnosti. Experti už v té souvislosti hovoří o nástupu nové geopolitické éry. Nezní to vůbec hloupě.
| Jak še čas a ceny | |
| 1990 (průměr) | 23,19 |
| 1994 | 15,66 |
| 1996 | 20,46 |
| 1998 | 11,91 |
| 2000 | 27,40 |
| 2001 | 23,80 |
| 2003 | 27,69 |
| 2005 | 50,04 |
| 2006 | 58,04 |
| leden 2007 | 46,53 |
| duben | 56,08 |
| červenec | 65,96 |
| září | 70,94 |
| listopad | 99,29 |
| (cena v dolarech za barel) | |
