Jaká byla pravda v případě mnoha slavných lží

Moderní vědecké bádání, jež nemilosrdně kácí staré modly, povalilo mnoho velkolepých sloupů světových dějin a ukázalo je jako výmysly romanopisců nebo omyly povrchních historiků, jež se stálým opakováním zvěčnily. Jak to tedy v některých případech bylo? Podívejme se na několik tvrzení, která prý nelze dokázat. Ovšem i v tomto případě je opatrnost na místě, protože jiní historici, jiní vědci a jiní odborníci říkají naprosto něco jiného. Berme tedy i následující tvrzení s určitou rezervou. Vše může být nakonec přece jinak. Hanibal totiž údajně nepřešel Alpy, rozlomiv předtím skalní stěny octem, poněvadž vědci dokázali, že něco takového je nemožné. Slavné damascenky, o nichž pověsti vyprávěly, že přeseknou i železné pruty, nebyly na tom o nic lépe, neboť s jejich meči to prý nešlo provést. Seneca pak nebyl polokřesťanským filozofem, nýbrž podle všeho hrabivým lichvářem, jenž po sobě zanechal jmění, které se v přepočtu blížilo třem milionům dolarů. Soutěsku z Thermopyl nehájilo prý nikdy pouhých 300 vojáků, nýbrž jich bylo nejméně sedm tisíc, ale další údaje hovoří až o dvanácti tisících. Obležení Troje je z velké části údajně také jenom pověstí, a podle vyprávění samého Homéra bylo krásné Heleně, když ji Paris unesl, pravděpodobně skoro šedesát let. Malström není vír, jenž stahuje lodi do hlubin oceánu. Za pěkného počasí jím může loď proplout zcela bez jakéhokoli nebezpečí. Při své popravě se Ludvík XVI. nechoval podle zjištěných pramenů nijak důstojně, jak zpravidla píší historikové. Volal prý o pomoc, bránil se katovi a prosil o milost. Diogenes nikdy nežil v sudu. Tato pověst měla vzniknout z poznámky jakéhosi životopisce, jenž napsal, že "takový zlovolný člověk by měl žít v sudu jako pes". Konstantin nebyl takovým světcem, jak jej představují některé historické práce, poněvadž zabil svou ženu, jednoho nebo dva ze svých synů a značný počet příbuzných. Kolumbus nepostavil žádné vejce, aby porazil své protivníky. Tento kousek provedl stavitel Bruneleski, aby umlčel kritiky, kteří se ho ptali, jak prý si myslí, že podepře kupoli florentinského chrámu. Sapfó neskočila do moře z lásky k Faonovi. Údaje o jejím životě jsou samá lež, neboť její počestnost a čistota jsou nade vší pochybu. Byla to žena neobyčejného charakteru a matka mnoha dětí. Nero také prý nebyl takový, jak ho líčí historie. Jeho matku nezabili na jeho příkaz, on také nehrál na harfu nebo housle (ostatně housle se objevily až o několik století později), zatímco hořel Řím, a také při tom neopěvoval požár Troje. Tyto bajky pocházejí především od Tacita a od Petronia Arbitra, jehož popravili pro spiknutí právě proti císaři Neronovi. Královna Alžběta nebyla takovým božským, mírným stvořením, jak ji ukazují historikové a básníci její doby. Její temperament byl právě tak ohnivý jako její vlasy, a vyprovokoval-li ji někdo sebe nepatrněji, dala se zlostí ovládnout tak, že zapomínala na to, že je královna a dáma. Měla podivný zvyk rozčilovat se na své komorné a tlouci a štípati je. Švýcarský svaz nezaložil Vilém Tell. Také nesestřelil z hlavy svého syna žádné jablko a jeho jméno ani nenajdeme v kantonálních archivech. Tak si vyberte, kde je vlastně pravda.