Jsou místa, kde peníze nemají cenu,

V Číně mají bankovky nejmenších hodnot, u Filipínců existuje jedna mince ve třech nebo čtyřech druzích, barmská platidla nejsou jen stovky či tisíce, ale i pětačtyřicítky nebo devadesátky, protože tamní vládce má zálibu v numerologii, v Kambodži se běžně platí dolary.
V Číně mají bankovky nejmenších hodnot, u Filipínců existuje jedna mince ve třech nebo čtyřech druzích, barmská platidla nejsou jen stovky či tisíce, ale i pětačtyřicítky nebo devadesátky, protože tamní vládce má zálibu v numerologii, v Kambodži se běžně platí dolary. Fotograf a cestovatel Zdeněk Thoma se na svých cestách po Asii setkal s různýrni podobami peněz a poznal místa, kde na několika stovkách dolarů závisí lidský život, i ta, kde jakékoli bankovky zcela ztrácejí cenu. Poprvé vyrazil na asijský kontinent v roce 1970, se čtyřmi kamarády autostopem do Japonska. Tehdy musely každému stačit dva dolary na den. Od té doby se do Asie pravidelně vrací. ''Nevím přesně, kolikrát jsem ji navštívil, ale mám spočítáno, že jsem v jejích šestadvaceti zemích strávil sedm let čistého času,'' říká Zdeněk Thoma.

* Znáte dvě tváře Asie, supermoderní Japonsko, kde s výměnou peněz a nakupováním nebude zřejmě problém, ale i zapomenuté končiny Himálaje, bez bankomatů, obchodů...

Pokud jede člověk do rozvojové země, třeba do Nepálu, potřebuje hotové peníze. Bankomaty jsou jenom v hlavním městě Káthmándú. I když dobrá platební karta nemusí být ani tady zbytečností. Před třemi lety můj kamarád uklouzl na stezce, zranil se a dostal vysokou horečku. Vše daleko od civilizace. Spojil se se záchrannou službou a požádal o evakuaci. Nastalo dohadování chceme tisíc dolarů, zněl požadavek. Nakonec ho za čtyři sta dolarů naložili do vrtulníku ještě k nějaké mrtvole. Byl sice pojištěný, ale dispečerovi nepálské helikoptéry jméno tuzemské pojišťovny nezní nijak důvěryhodně. Kdyby měl kartu podloženou kontem anebo objednanou službu pojišťovny světově známého názvu, mohl se dohadům vyhnout.

* Takže jezdit do Nepálu bez dostatečně velké sumy je asi velké riziko.

To neplatí obecně. Před osmi lety jsem se dostal do uzavřené oblasti západního Nepálu, kam turisté nejezdí. Tady peníze nemají žádnou cenu. Jediný obchod je na letišti, lépe řečeno na udusané louce, kde jednou za den přistává letadlo pro osm lidí. Měli jsme s sebou salámy a sýry s tím, že základní potraviny nakoupíme od vesničanů. Ale oni neměli vůbec zájem o peníze. Jídlo nám buď sami uvařili, nebo věnovali, či nás odmítli. Musí totiž vystačit jen s tím, co si sami vypěstují.

* A nelze s nimi měnit jídlo za věci?

To ano, v horách je velký zájem hlavně o léky. Konkrétně v našem připadě chtěli baterie.

* Kolik peněz tedy člověk do Nepálu potřebuje?

Zhruba deset až dvanáct dolarů na den. V horách není za co utrácet. Nosiči nejsou drazí, chtějí denně asi tři dolary a ubytování i jídlo si platí sami. Já jsem vždy nosiče měl, je s ním legrace. Vzpomínám si, že si jeden vymínil, abych mu v rámci honoráře platil na každé zastávce čaj. Ten si dal ale jen v první hospodě, pak už pil místní pivo. Než jsem vysrkal horký nápoj, on do sebe vlil tři. Čaj i pivo byly po rupii, zastávky jsme dělali tak po dvou hodinách. Začalo to lézt do peněz. I když byl jako přiopilý velmi zábavný a vyprávěl krásné, trochu přibájené historky, musel jsem ho usměrnit: já jeden čaj, ty jedno pivo. Dal mi výpověď.

* S jakými penězi je nejlepší jezdit do Nepálu? Zkušení cestovatelé radí s dolary.

Dolary jsou bezpečné, všude je znají, na marky a jeny koukají s nedůvěrou. Bankovní směnárny jsou pouze v Káthmándú. V Nepálu existuje ale i černý trh, tady je možné peníze vyměnit asi o pět procent výhodněji.

* Není to nebezpečné?

Přímo na ulici ano, ale v hlavním městě se tím zabývají třeba prodavači koberců, sám u jednoho z nich měním. Zvlášť nebezpečná je ilegální směna v Číně a Indii. Veksláci tu používají osvědčený trik: domluvíte s nimi, kolik vám vymění třeba za sto dolarů. Dají vám přehnutý balíček peněz, kde je hodně drobných. Když je přepočítáte, zjistíte, že třeba čtyři desítky chybějí. Oni se velmi diví, berou peníze zpět, počítají je znovu a dají vám za pravdu. Pak vyndají z kapsy chybějící peníze, ale mezitím z původního balíčku eskamotérským kouskem vytáhnou mnohem víc. Když začnete kontrolovat nový obnos, zařvou "policie" a prchnou. Kuriózní směnu jsem zažil na první cestě stopem do Japonska. V Pákistánu jsme kupovali rupie u takového dědy s instalatérskou brašnou plnou peněz. Nejdřív nabídl rupie v kursu, který jsme měli ověřený, poté za poloviční cenu. Na otázku, proč ten rozdíl, jednoduše odpověděl: Ty jsou falešné.

* Jak v Asii o peníze nepřijít? Co děláte vy proti ztrátě či krádeži?

Nosím je spolu s pasem v pouzdru na krku. Nebezpečí krádeže hrozí spíš ve městech, v horách ne. Jen když věci někde zapomenete, s největší pravděpodobností se už s nimi neshledáte. I když si vzpomínám, že v Japonsku, ale to je výjimečná země, jsem zapomněl brašnu se dvěma fotoaparáty a za dvě hodiny jsem ji našel na tom samém místě.

* Stalo se vám, že jste se na svých cestách po Asii ocitl bez peněz?

Zažil jsem takovou situaci v Bangkoku. Ubytoval jsem se v solidním hotelu. V Bangkoku není příliš bezpečno - na ulici ani v hotelovém pokoji. Proto vždycky než jsem vyrazil večer do města, dával jsem brašnu s fotoaparáty a peníze do hotelového sejfu. Měli na to formulář, kde bylo třeba uložené věci popsat. Třetí den mi recepční řekla, že nemusím vše vypisovat tak podrobně, stačí, když uvedu "fotoaparáty a peníze". Příští ráno chybělo pět stodolarovek. Manažer hotelu, u kterého jsem si stěžoval, mě žádal, abych označil dotyčnou recepční. Nebyl jsem si jistý, v takové situaci na někoho ukázat je velmi těžké. Dohodli jsme se, že mu nezaplatím hotel, což ale zdaleka nevyrovnalo ztrátu. Měl jsem před sebou ještě tři měsíce. Co s tím? Šetřil jsem, zase z toho byl čundr. Bydlel jsem v levnějších hotelích a vrátil jsem se dost hubený, asi s pětašedesáti kily. Ale víte co? V Asii má u spousty lidí daleko větší váhu než peněženka plná dolarů úsměv. Pokud jste přátelský. dosáhnete mnohem víc, než když vám z peněženky čouhají bankovky.