Přímé platby kartou mohou být dokonce výhodnější než za peníze nakoupené ve směnárně. Některé banky, například Raiffeisenbank, Komerční banka či Bank Austria Creditanstalt, je totiž majiteli karty ''prodávají'' za výhodnější kurs "deviza - střed''. Mnoho bank si neúčtuje žádné konverzní poplatky, a to ani v případě, že turista čerpá devizy ze svého korunového účtu. Výjimkou je například Česká spořitelna, která si řekne o 0,25 až jedno procento z transakce.
Bez poplatku mohou nakupovat v Evropě vlastníci karty Maestro. Horší je to s výběrem z bankomatu. Za každý si totiž banky strhávají zpravidla více než sto korun. A nevýhody karty? Ne všude ji přijmou. Ze zkušeností cestovatelů je lepší do zahraničí vyjet s takzvanou embosovanou kartou, například Visa či Eurocard/Mastercard - každá banka pro ně má vždy ještě jedno ''své'' označení.
Naopak potíž s hledáním obchodu, kde je možné s kartou nakupovat, mohou mít v některých zemích, třeba v Chorvatsku majitelé elektronických karet, například Maestro či Visa Elektron. Tyto typy bývají zpravidla levnější, například Komerční banka vydává Maestro na jeden rok za dvě stě korun, zatímco embosované karty stojí 700 korun.
Ještě dražší jsou takzvané stříbrné a zlaté karty, například Raiffesenbank ji nabízí za roční poplatek 4800 korun. V něm je však obsaženo například cestovní pojištění s vysokým krytím nebo zaslání náhradní karty v případě ztráty v zahraničí zdarma. Majitelé ostatních karet za tuto službu zaplatí zhruba čtyři až devět tisíc korun, podle banky - další nevýhoda.
V případě, že člověk kartu ztratí nebo mu ji odcizí a on zůstane bez peněz, nemá zpravidla jinou možnost než tuto částku zaplatit. Ztráta karty ho v každém případě bude stát poplatek za její zablokování, který se pohybuje v řádu stokorun. Pokud banka uvede kartu na takzvaný stoplist - seznam ukradených karet pro potřeby obchodníků, zaplatí mnohem víc. Banky si za tuto službu účtují dva, ale i pět tisíc korun. Navíc majitel karty se o riziko zneužití nějaký čas dělí. Případné ztráty kryjí banky obyčejně od půlnoci dne následujícího po nahlášení ztráty, případně po čtyřiadvaceti hodinách.
