Pojízdná prodejna frýdecko-místecké Jednoty jezdí dvakrát týdně do okrajových míst Bílé, Starých Hamrů a Bašky, kde zůstalo jen pár místních obyvatel a většinu domů už vlastní víkendoví chataři. Také ve čtvrtek na prodejnu čekali lidé. V dešti a osmistupňovém chladu. Prodejna má denní tržbu kolem patnácti tisíc korun a z regálů v improvizované samoobsluze uvnitř postaršího autobusu si denně vybírá zboží zhruba padesátka zákazníků.
Nic jiného jim nezbývá. Do města je to daleko a autobus tam jede třeba jen dvakrát denně. "Jsme tady chudáci. Autobus jede k nejbližšímu obchodu v osm a pak až v jednu odpoledne," říká Marie Kosňovská při čekání na prodejnu. Důchodkyně s bývalým polesným jsou jedinými původními obyvateli osady nad přehradou Šance. "Ta přehrada nás odřízla od civilizace. Obchod, který tu byl, zůstal pod vodou," říká žena.
"Dneska to máte úhledně napsané, pane Kolmačka," pochválí bývalého polesného prodavačka pojízdné prodejny Věra Ulčáková, když podle papírku skládá dobromyslně vypadajícímu muži do košíku kupované potraviny. "To psala roba," odpoví Jan Fojtaník. Vadí mu však, že potraviny v pojízdné prodejně jsou často dražší než ve městě. "Klobásy jsou dole ve Frýdlantě nad Ostravicí o dvanáct korun na kile levnější. Rama o sedm korun," hudruje podsaditý muž v lesnickém klobouku.
"Hele, jak si stěžuje. Přitom chová doma pět prasat," namítá řidič a prodavač pojízdné prodejny Karel Fojtaník. Jeho kolegyně zná všechny obyvatele, které dvakrát týdně zásobuje. "Jezdím už do Beskyd prodávat od šestasedmdesátého. Čtvrt století. Nemůžeme za ceny potravin, určuje je Jednota. Ale zase se snažíme přivézt i to, co nemáme běžně a o co si lidé řeknou. Třeba pytel brambor."
Kvůli vyšším cenám se lidé snaží zásobovat některými potravinami dopředu. "Když je tu v létě kluk, vezmeme auto a jedeme do Frýdku-Místku do supermarketu. Tam naložím auto moukou, rýží, olejem, tukem, luštěninami, konzervami a zásobím se na zimu. Tady kupuju to, co tak dlouho nevydrží," říká Marie Kosňovská. Podobně postupují i tři ženy, které pálí klestí v lese a narodily se v osadě Vjadačka mezi horami, na samé hranici se Slovenskem.
Pojízdná prodejna má přijet do osady až po poledni a bude tam stát půl hodiny. "Děcka nakoupí, ale jinak si občas sjedeme nakoupit dolů do města nebo do potravin v Bílé," říká Josefa Menšíková, která v ohništi tří vater likviduje polomy po větrné smršti. Kroutí hlavou - nepamatuje, že by se někdo o vznik stálé prodejny v její osadě pokoušel. "To by brzy zkrachoval," říká.
Pojízdná prodejna však má trochu na kahánku. Bude jezdit do té doby, dokdy budou obce za své osady doplácet Jednotě na naftu. A do doby, než přestane fungovat zastaralý autobus. "Až doslouží, nový už kupovat nebudeme," tvrdí provozní náměstek frýdecko-místecké Jednoty Petr Baar. "Budoucnost pojízdné prodejny závisí také na ceně nafty. Kdyby stoupla tak, že už by se nám provoz prodejny nevyplatil, budeme muset skončit. Obce totiž víc nedají. Mnohé považují současnou výši dotace za strop," dodává.
Každá obec doplácí na provoz pojízdné prodejny asi osmdesát tisíc korun. Starosta Starých Hamer Ivo Martykán míní, že dotace závisí také na věku obyvatel a vylidňování obce. "Pro své lidi budeme zajišťovat pojízdnou prodejnu dál. Ale až odejdou, nebudeme ji dotovat pro chataře, kteří si mohou nakoupit dole."
