Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Hřebčín v Kladrubech chce do UNESCO. Má však vroubek kvůli machinacím

  20:00aktualizováno  20:00
Národní hřebčín Kladruby nad Labem dodává koně na královské dvory, ale třeba i do USA. Podle ředitele Jiřího Machka stojí pak přeprava více než kůň. Hřebčín usiluje o zápis do seznamu památek UNESCO, to by přilákalo turisty.

Jiří Machek | foto: Radek Kalhous, MAFRA

Ředitel Národního hřebčína Kladruby nad Labem Jiří Machek se teprve nedávno nastěhoval do kanceláře v prostorách nově zrekonstruovaného klasicistního zámku. Kvůli ambicióznímu záměru státu dostat hřebčín na seznam památek UNESCO proběhla v areálu rozsáhlá rekonstrukce za 350 milionů korun a práce ještě neskončily. Po stavebních úpravách však zůstala pachuť v podobě třinácti obviněných z machinací při zakázce, včetně předchozího vedení hřebčína.

Jiří Machek (46)

Je šéfem hřebčína a má ke kladrubskému hřebčínu opravdu blízko. Pochází z Kladrub nad Labem a po studiu na Vysoké škole zemědělské v Praze tam v roce 1993 našel své první zaměstnání. Poté léta působil v soukromém sektoru a na ministerstvu zemědělství, v roce 2013 se vrátil do pozice ředitele.

Je ženatý, má dvě děti a jak sám říká, jeho koníčkem jsou koně.

„Obavy, že by policie mohla přijít i za mnou, mám. Ptají se mne na to od prvního dne, co jsem tady, a já odpovídám, že nehodlám dělat nic v rozporu se zákonem. Jediné, co člověk může udělat špatně, je to, že se neúmyslně dopustí nějaké chyby,“ říká Machek, který do vedení hřebčína nastoupil po policejní razii a podařilo se mu dotáhnout opravy do konce. Při rozhovoru ho doplňoval náměstek Radek Václavík, který má projekt UNESCO na starosti.

V jaké fázi je nyní celá kauza?
Machek: Skončilo vyšetřování, soudní řízení ještě nezačalo a záležitost není u konce. V jaké fázi to přesně je, ale nevím.

Práce v areálu však ještě pokračují. V čem spočívají?
Václavík: Bude se to týkat třeba liniové zeleně podél pastvin a polních cest. Chceme obnovit aleje a slunolamy tak, aby odpovídaly staletým odrůdám, které zde historicky rostly. Jde o lípy, duby, ale i ovocné odrůdy stromů, především jabloně. Dále také plánujeme zrekonstruovat historické budovy v krajině, jako jsou stodoly, ale také stáj Paddock.

Kolik to bude ještě stát?
Václavík: Chceme využít evropské fondy a podat žádost ve výši zhruba 90 milionů korun. Platí přitom, že 85 procent nákladů půjde z evropských fondů a 15 procent ze státního rozpočtu. Mimo to plánujeme zbourat i starou administrativní budovu ze sedmdesátých let. Její odstranění nám při žádosti o zápis na seznam UNESCO přinese plusové body navíc.

To je ještě dlouhá cesta. Co všechno je ještě potřeba udělat, aby se hřebčín podařilo na listinu zapsat?
Václavík: Odpracovat to musí především odborná pracovní skupina ministra zemědělství. V prvé řadě jde o srovnávací studii podobných hodnot v Evropě a ve světě. Musíme mít také precizně zmapovanou historii všech zdrojů, podkladů a archiválií, které se týkají činnosti hřebčína. Jde o období od roku 2016 zpětně až do úplných počátků v 15. století a možná ještě dál, protože před hřebčínem zde byla koňská obora. Pak se zpracuje nominační dokumentace podle požadavků UNESCO, což je proces, který bude nějakou dobu trvat.

Jak dlouho?
Václavík: Předpokládáme, že by to mohlo být nejpozději v průběhu let 2017 až 2018. Po podání nominační žádosti to trvá zhruba další dva roky, během kterých komisaři z UNESCO hodnotí věcnou stránku dokumentace. Samozřejmě v této době probíhají i fyzické kontroly na místě, zda obsah odpovídá realitě.

Jsou na seznamu UNESCO už jiné hřebčíny ve světě?
Machek: Nejsou. Je ale třeba zmínit, že my neaspirujeme na seznam jako hřebčín, ale jako kulturní krajina hřebčína Kladruby nad Labem. Jde o areál o velikosti 1 200 hektarů. Náleží k němu okolní louky, cesty, aleje, pastviny, les. Rozloha se přitom shoduje s původní koňskou oborou, kde se dříve polodivokým způsobem chovali koně. Dodnes majetkově držíme celou rozlohu původní obory a dál na těchto pozemcích hospodaříme a chováme zde plemeno starokladrubských koní, což je jediné plemeno na světě, které bylo vyšlechtěno k ceremoniálním účelům císařských a královských dvorů. Krajina je proto jako celek formovaná chovem koní, a to přes pět set let. To je unikátní.

Pokud se opravdu podaří zapsat hřebčín na seznam památek, co se pro vás změní?
Machek: Dá se očekávat vyšší počet návštěvníků, existují turisté, kteří cíleně vyhledávají památky UNESCO, sám k takovým patřím. Především je to ale otázka prestiže a také ochrany kulturního dědictví.

Václavík: Musíme mít zpracovaný dokument, který zajišťuje trvalou udržitelnost kulturního statku. Musíme tedy komisařům doložit, že památka v horizontu deseti, dvaceti, padesáti let nezanikne a dál bude funkční.

Byly zde v minulosti záměry hřebčín a pozemky rozprodat, rozkouskovat?

Machek: Po roce 1989 zde byly snahy hřebčín privatizovat. Díky tomu, že se už v roce 1995 stal kulturní památkou, k tomu nedošlo.

A to hřebčín podle vás zachránilo?
Machek: Je to tak, do roku 1989 bylo v Česku více velkých hřebčínů, třeba hřebčín Albertovec nebo hřebčín Napajedla. Většina se zprivatizovala, podlehla restitucím a Napajedla šla třeba do kuponové privatizace. V Albertovci přitom bylo 500 koní, dneska jich tam je do 50. V Napajedlech dál chovají koně, ale také se potýkali s určitými ekonomickými problémy a počet koní museli omezit.

Je tedy dnes chov koní spíše jen kulturní činností, nebo může fungovat i na čistě komerční bázi a vydělávat?
Machek: To jde strašně těžko. Pokud to chce někdo dělat poctivě, tak se nedá téměř nic vydělat. Většinou koně chovají lidé, kteří mají dostatek příjmů z jiných zdrojů, nebo zemědělci jako doplňkovou činnost. Není to něco, na čem by šlo zbohatnout, a chudák je ten, kdo si myslí, že ano. To pak často končí smutnými případy týraných koní.

Z čeho tedy hřebčín funguje?
Machek: Jsme státní příspěvková organizace, a proto dostáváme příspěvek od ministerstva zemědělství ve výši zhruba sto milionů korun ročně. Naše vlastní tržby pokryjí jen zhruba dvacet procent nákladů.

A vaše vlastní tržby se tvoří prodejem koní?
Machek: Máme i zemědělskou půdu a spadá pod nás také 500 hektarů lesa, prodáváme proto i některé plodiny a dřevo. Něco utržíme na prodeji vstupenek při prohlídkách, dále za jízdy na koni, výcvikové kurzy a podobně. Hlavní podíl na tržbách má ale prodej koní.

Nejznámějším zákazníkem je dánská královská rodina.
Machek: Zákazník číslo jedna jsou bezesporu dánské královské stáje, ale také švédské královské stáje. Pro královské rody v podstatě neexistuje jiné plemeno, starokladrubský kůň je jediné plemeno vyšlechtěné pro ceremoniální účely panovníků. Královské rodiny však kvůli patriotismu využívají většinou své národní plemeno koní. Když se tedy hřebčínu v roce 1994 podařilo poprvé prodat šestispřeží do Dánska, byl to velký úspěch.

Dánové nemají své národní koně?
Machek: Mají, ale manžel dánské královny se rozhodl pro bílé koně. Vytipovali si proto bílá plemena a nakonec se rozhodli pro starokladrubáky. Spolupráce funguje už dvacet let, dvakrát za rok přijedou a počkají si na výsledky výkonnostních zkoušek. Ty nejlepší koně si necháváme jako plemenné. Ty, kteří při zkouškách skončí hned za nimi, ale prodáváme především do Dánska.

Zmínil jste i švédský královský dvůr.
Machek: Naši koně slouží ve švédské královské jezdecké gardě, kde však na rozdíl od Dánska nejsou využíváni jako kočároví, ale jezdí na nich trumpetisté. Našli si nás na doporučení Dánů. Garda potřebovala spolehlivého koně, který se nebude bát zvuků trumpety a dokáže jet hlučnými ulicemi, jako jsou ve Stockholmu.

Kdo další si kupuje starokladrubské koně?
Machek: Starokladrubák se dá využít také pro moderní závody spřežení, v takových případech jde často o zahraniční kupce. Často ho také využívají jízdní oddíly policie, třeba ta pardubická. Pardubice mají koně ve znaku, a navíc územně spadáme pod Pardubický kraj, takže je to i z toho důvodu. Vzhledem ke svému charakteru se však starokladrubský kůň hodí i pro volný čas, tedy pro ty, kdo si chtějí jen vyjet na vyjížďku.

Kolik starokladrubák v průměru stojí?
Machek: Prodáváme třeba i staré klisny, které stojí jenom dvacet třicet tisíc. Pokud bychom však vzali v úvahu jen koně určené primárně na prodej, ti mohou stát mezi 100 až 300 tisíci korunami. Pokud je kůň po základním výcviku, je mu mezi čtyřmi až pěti lety a nemá žádné zdravotní problémy, nabízíme ho za zhruba 250 až 300 tisíc, což je cena menšího auta.

Kolik jich ročně prodáte?
Machek: Kolem padesáti až osmdesáti. Jedna třetina koní se prodá do zahraničí, hlavně do Polska a německy mluvících zemí. Pár koní se ale už prodalo i do Asie a USA. V takových případech je pak složitá letecká doprava.

Nevyjde to kupce dráž než samotný kůň?
Machek: Vyjde, ale kde seženete v USA starokladrubáka? Pokud ho chcete, tak vám nic jiného nezbude. Zajímavé přitom je, že nejlépe se prodávají nejdražší a nejlepší koně, po těch je největší poptávka.

Kdo si kupuje starokladrubského koně, tomu tedy už tolik nezáleží na ceně, jde po kvalitě?
Machek: To je pravda, není totiž tak drahé si koně koupit, mnohem náročnější je ho pak živit a starat se o něj. Někteří lidé si myslí, že stačí ušetřit několik desítek tisíc a mohou si pořídit koně. Tak to ale není.

Před chvílí jsme spolu procházeli stáje a vy jste nám každého koně podrobně popisoval. Znáte je všechny jménem?
Machek: To opravdu ne. Máme 500 koní, polovinu tady v Kladrubech nad Labem a druhou ve Slatiňanech. Je to proto, že starokladrubský kůň se chová ve dvou barevných variantách, bělouši a vraníci. Bílé stádo chováme v Kladrubech nad Labem a vrané stádo ve Slatiňanech.

Autor:






Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.